V uměleckém zajetí

Slibovaný příspěvek o galeriích na sebe nenechal dlouho čekat. Jak jsem už psala, navštívila jsem Tate Modern a Národní galerii. Vedle nich jsou tu samozřejmě další jako Tate Britain (sbírka britského umění), Národní portrétová galerie (nejen obrazy, ale i fotografie), galerie v Somerset House... Ale člověk nemůže stihnout všechno, takže aspoň ochutnávka.

Národní galerie

Veliká budova, nebo spíš několik srostlých budov na Trafalgarském náměstí skrývá rozsáhlou sbírku obrazů od raných z gotických oltářů po impresionisty počátku dvacátého století.

Bohužel v den, kdy jsem se rozhodla navštívit Národní galerii, se konaly hned dvě zásadní akce. První byla londýnská Pride Parade, kvůli které byl ohrazený a totálně narvaný celý Trafalgar, takže dostat se k budově galerie bylo skutečné dobrodružství. Vzhledem k tomu byla také uzavřena většina vchodů a člověk se tak nakonec musel ještě prodrat přes další lidi ke vchodu přesně na druhé straně náměstí. Naštěstí se neudělala žádná velká fronta a tak jsem se po chvíli dostala do síní plných starých mistrů.

Tohle je sice fotka z jiného roku, ale letos to vypadalo úplně stejně. Galerie v pozadí

Druhá nepříjemná událost byla "staff industrial action", což je politicky korektní název pro stávku. Když jsem to teď hledala na stránkách, nezjistila jsem, proč přesně stávkují, ale asi kvůli krácení platů, snižování stavů personálu a vůbec, prostě škrty. Důsledkem nicméně bylo to, že snad polovina galerie byla zavřená.

Klasika, kterou proslavila Šifra mistra Leonarda. Existuje několik verzí, ta z knížky je v Louvre

Naštěstí nechali otevřené ty nejdůležitější části, tedy nejstarší sbírku s obrazem od Leonarda Da Vinciho (Pana Marie ve skalách) a dalšími mistry (Jan van Eyck, Botticelli, Tintoretto, Rafael...). V tomhle ohledu galerie výrazně nepřekvapila, snad jen potěšila tím, že u každého obrazu byl krátký popisek, co se na obraze nachází, do jaké doby patří a pod jakým vlivem ho autor vytvořil. Stejné pravidlo platilo i pro Tate Modern i V&A muzeum.

Van Gogha mám ráda, ale to hle je trochu moc žlutý...

Druhou nejvýznamnější částí sbírky jsou samozřejmě impresionisté. Klenotem mezi mini jsou Slunečnice od Van Gogha a také jeho Židle a ještě jedna (dvě?) krajinky. Impresionisté zabírají celkově tři menší místnosti, nechybí žádné slavné jméno, ale co mi tak přišlo, tak už tady není žádný skutečný mistrovský kousek. No jo, kdo jednou viděl Musee d'Orsay v Paříži bude už všude jinde asi zklamaný.

Tate Modern

Stejně jako mi v New Yorku nemohla uniknout MoMA, nemohla jsem minout ani Tate Modern v Londýně. "Tate" pod sebou sdružuje několik muzeí, největší je Tate Britain, následuje Tate Modern a někde dál je Tate Liverpool a snad jedno nebo dvě další. V Liverpoolské pobočce jsem byla asi před čtyřmi lety a mám na ní skvělé vzpomínky.

Ach, ty krásné doky...

Bylo to tehdy těžké rozhodování. Vypláznout pálku za muzeum milovaných The Beatles nebo prozkoumat intelektuální muzeum moderního umění, které však nestálo ani penny. Byla jsem ještě studentská socka, takže vyhrál Tate Liverpool. A bylo to asi první muzeum moderního umění, které jsem navštívila a které se mi ohromě líbilo (nepočítám pár výstav v Rudolfinu, která jsou vždycky skvělé). Pamatuju si obrovská Pollockova plátna, která teprve tváří v tvář působí, jak mají, a ne jen jako příšerné cákanice v učebnici výtvarné výchovy. Kromě toho tam byla spousta futuristických instalací, některé dokonce interaktivní. A někde se tam promítala kráva a zvonil telefon.

S velkým očekáváním jsem tedy vstupovala do Tate Modern. Galerie je situována v budově bývalé elektrárny na klidnějším břehu Temže. Už pár let přímo k ní vede od katedrály sv. Pavla "Millenium bridge", který si určitě pamatujete s filmu Harryho Pottera, ve kterém byl na začátku zničen Voldemortem (téměř jistě na začátku 5. dílu, možná 6. e nebo 7., ale je to bez záruky).

A mezi námi, Temže je pěkně špinavej kanál

Zvenčí vypadá stará průmyslová budova monstrózně a těšila jsem se, že bude až po strop narvaná moderním uměním, které nikdy nestihnu všechno prohlédnout. Jaké bylo moje zklamání, když jsem zjistila, že naprostá většina budovy je prázdná, vyklizená hala na dně s pokladnami a šatnou. Žádná obří instalace uprostřed a vlastně ani na kraji. Nic, jen surový prostor. I když podle fotek tam občas nějaká instalace je, tak jsem jen asi měla smůlu.

Výstavní sály se rozkládají ve třech patrech a na každém jsou dvě oddělené části. Druhé patro je věnováno dočasným výstavám a za jejich návštěvu se samozřejmě platí. Jména ani upoutávky mě moc nezaujaly, takže jsem prošla jen zdarma přístupnou část.

V první části jménem "Poetry and Dream" jsou nejstarší a nejcennější obrazy v celé galerii. Najdete tu Picassa, Dalího nebo Magritta. Navíc jsem v téhle části chytla i komentovanou prohlídku, která třeba u obrazů Magritta a Picassa byla víc než poučná.

Magrittův mistrovský kousek. Spáč a jeho sen. Nebo je to snad rakev?

V druhé části se jménem "Making traces" se zaměřili na díla, která jsou vytvořena pohybem těla nebo se sním nějak přímo propojují. Nejzajímavější asi byly "obleky" od Rebeccy Horn. Vytváří různá masky, křídla, rohy, které dávají tělu nový rozměr. Jejich vystavení je celkem nudné, ale na malých obrazovkách se promítají fotografie a krátká videa, kdy je v nich někdo oblečený a nějak se pohybuje a vytváří tak iluzi nadpřirozenosti.

Nejvíce se mi líbila křídla, ale jejich obrázek nikde nemůžu najít a tohle přesně vystihuje podstatu jejího díla

Samostatnou místnost tu má Rothko, můj oblíbenec. Oficiálně je zařazena mezi Making Traces, ale svojí atmosférou se zcela vymyká zbytku galerie. Vystavují jeho pozdní plátna, která vytvářel pro luxusní restauraci Four Seasons v New Yorku. Právě o těchto plátnech je i hra Červená uváděná v Divadle v Řeznické. Rothko se tehdy propadal do vlastní deprese a odmítal se dál podřizovat okolnímu světu. Jeho temné obrazy nakonec v restauraci nikdy neskončily a místo toho je umělec věnoval Tate Moderm, především kvůli celoživotnímu obdivu k britskému umění. Vystavují všech devět pláten v místnosti s tlumeným osvětlením. Instalace svou komplexností docela připomíná Monetovu Oranžerii v Paříži, i když tahle je samozřejmě mnohem pochmurnější.

Takhle by se to Rothkovi určitě líbilo

Ve třetím patře se nachází části "Energy and Process" a "Structure and Clarity". Z té první si nepamatuju v podstatě nic, nebo aspoň nic, co by mě nějak oslovilo, či zanechalo hlubší dojem. Naopak druhá část oslavuje geometrické tvary, čistotu provedení, světelné klamy, triky a dokonalou přesnost. Jako celek na mě právě tahle část působila nejlépe, i když nejsem moc schopná jmenovat konkrétní kousky, které by se mi vryly do paměti.

Nic speciálního, ale mě se to prostě líbí. A nezkoušejte na mě zlatý řez ani doplňkové barvy, jsou tam, ale kazíte to.

Kromě toho se ve třetím patře nachází místnost s další Warholovou Marylin (diptich?) a také místnost věnovaná tvorbě Nan June Paik, která si šikovně hraje s promítací technikou, starými obrazovkami nebo sestavuje roztomilé blikající robůtky. Nejvíce se mi líbila instalace s vajíčkem. Na stole je vejce, na ně míří kamera, jejíž obraz jde přímo do vedlejší mini televizky. Vedle toho stojí druhá, úplně stejná mini televizka, ze které ale někdo vyndal obrazovku a místo ní tam postavil další skutečné vajíčko. Připomínalo mi to dětství, kdy člověk přemýšlel, jak se ti lidé do té televize můžou vejít.

Nakonec jsem našla i fotku mnou neobratně popsaného díla (pro zvětšení stačí kliknout ;-))

Pokud porovnám sbírky těchto dvou londýnských galerií s ostatními světovými domy umění, patří sice mezi to nejlepší na světě, ale úplného vrcholu nedosahují. V čem ovšem většinou vynikají je příjemné uspořádání kolekce, dobrá souhra jednotlivých děl a hlavně úžasnými popisky u všech děl, která třeba v Paříži úplně chybí! A druhá výhoda je, že všechno je přístupné zdarma a v podstatě bez front. Zároveň se předpokládá, že člověk sám hodí nějaké peníze do kasiček, které jsou rozmístěny po celém muzeu. Což jsem jako "bohatá" programátorka taky poctivě udělala.

Poznámka na konec: až pojedete za rok či dva do Londýna, počítejte s tím, že vystavené obrazy se změní a pravděpodobně uvidíte úplně jiné muzeum než já (to se netýká starých mistrů a nejlepších obrazů, Slunečnice budou v galerii vždycky).