Haló, tady sluníčko

Zbývá popsat sobotu. Tak předně se stalo něco neuvěřitelného. Po propršeném týdnu a nekončícím dešti od neděle do teď, v sobotu nepršelo. Ne, že bych se na výletě spálila, to ne. Dokonce i vyjáddření, že nepršelo, je trochu nadsazené, protože dopoledne vlastně pár kapek spadlo, ale to ani nestojí za řeč. Můj program se skládal ze skanzenu a odpolední procházky po místních kopečkách.

Oživlý skanzen

Už v týdnu jsem se domluvila s couchsurferkou z Kinveru (ty skalní domečky), že v sobotu opět půjdeme na výlet po okolí. Měla ale ještě během oběda nějakou práci (obstarává lidem pejsky, venčí je a případně jim dává léky, prostě snové povolání), takže jsme se mohly sejít až kolem jedné. Proto jsem na mapu nakreslila čáru mezi Worcesterem a Kinverem a hledala, jaké atrakce se v její blízkosti nacházejí.

To kolo, co vzadu vykukuje slouží k otáčení celé horní části, aby se dala nastavit podle toho, jak zrovna fouká

Největší problém bylo najít nějakou atrakci, která neotvírá v jedenáct nebo klidně až po obědě. Musela jsem vyřadit všechny krásné zámky a zahrady (jediný dopolední byl Witley z minulého týdne) a stejně tak většinu muzeí. Zároveň Kinver leží blízko Wenlock Abbey a dalších památek, kde jsem byla minulou neděli, takže se výběr skutečně smrskl na minimum.

Nakonec to vyhrál skanzen Avoncroft, který leží jen pár kilometrů od Worcesteru a kde otvírali už v půl jedenácté. navíc celý víkend v něm probíhaly Lace Wars, což slibovalo příjemnou zábavu ve lehce středověkém stylu.

Ženy v roubence připravují oběd, který budou opravdu jíst

Než se budete snažit doplnit si vzdělání pomocí Wikipedie, prozradím, že Lace Wars není historická událost, ale skupina nadšenců, kteří se věnují rekonstrukci bitev především z druhé poloviny osmnáctého století s důrazem na Jakobitské povstání. Tady už Wikipedii směle využijte. ve stručnosti jde o různá povstání ve Skotsku, Irsku proti britské koruně.

Skotský voják vypráví, jak se přidal k povstání, protože jinak by mu vypálili chalupu

Většina akcí se ale odehrávala až odpoledne, včetně rekonstrukce nějaké té bitvy, takže já jsem slyšela jen zajímavé povídání a vojáčcích, rebelech. Kdo se přidal, proč a jak nakonec skončil. Také jsem se dozvěděla, jak se používá mušketa a že spousta anglických idiomů pochází z jejího ovládání (ale neptejte se mě jakých, tam jsem úplně nerozuměla...).

Britští vojáčci nacvičují útok

Nejkouzelnější na tom bylo, že vojáčci už dopoledne pochodovali různě sešikovaní po skanzenu, na volných prostranstvích si rozložili svoje stany a dobré ženy jim vařili oběd na ohništích nebo kamnech přímo v jednotlivých budovách. Všichni působili, jako by tohle dělali každý den a skanzen tím úplně ožil.

Historický patchwork

Při této známé ruční práci člověk vytváří nějakou deku, polštář nebo třeba kabelku pomocí sešívání malých kousků látek do harmonického celku. Látky jsou často vzorované a v různých barvách a já obdivuji lidi, kteří jsou schopni je sladit dohromady.

Věžička kostela odpočívající na trávě mezi stromy

A stejný obdiv si zaslouží muzeum Avoncroft. Vzniklo tak trochu spontánně, když se v nejbližší vesnici bořila nějaká stará roubená chalupa. Místní se snažili ji zachránit, ale nakonec to nevyšlo a bouda šla k zemi. Ale započaté úsilí se nakonec přetavilo v koupi pozemku za městem, kam se mohly začít převážet jiné ohrožené budovy.

Celnice, za kterou se nachází i ten ledový sklep

Protože muzeum vzniklo z potřeby zachránit všechno, co je ohrožené, začaly se tu hromadit budovy z různých dob a v různých stylech. Mezi klenoty patří funkční větrný mlýn, několik starých roubenek a střecha radnice. Opravdu zůstal v podstatě jenom krov a stěny i tašky jsou úplně nové. Ale kromě toho tu najdeme spoustu modernějších unikátů.

Veřejný záchod z osmnáctého století

Uvnitř tři díry vedle sebe

Nechci nějakou budovu vypíchnou a na jinou zapomenout, každá byla něčím úžasná. Mají tu veřejný záchod z osmnáctého století, rozměry jako větší autobusová zastávka se třemi dírami vedle sebe. Samozřejmě dodnes funkční, ale používání je zakázané. Nebo špičku kostela stojící jen tak na trávě, protože zbytek chrámu zachránit už nešlo. Nebo tak zvaný "prefab" tedy rodinný domek z plechů, který vyřešil bytovou krizi na ostrovech po druhé světové válce. Potkala jsem v něm paní ustrojenou v zástěře z šedesátých let a v obýváku na ní čekal její pejsek. Fakt si nejsem jistá, jestli tam pořád nebydlí. Vedle toho byl zase zrekonstruovaný sklep na led, obrovská vejcovitá jeskyně s maličkým vchodem.

Národní sbírka telefonních budek

Jasně, i já mám fotku v červené budce, tuhle ikonu prostě v Británii nelze přehlédnout. Proto mě nepřekvapilo, že se v Avoncroftu nalézá i Národní sbírka telefonních budek Velké Británie. Nejstarší budka pochází z dvacátých let a je zelená. Ne proto, že by červená přišla do módy až později, ale proto, že pochází z venkova, takhle lépe splývala s okolím.

Kromě různých modelů červených budek, tam byly i modré policejní, občas i s místem pro příslušníka. nechyběla velká budka známá z doktora Who (já ten seriál nikdy neviděla, ale tak je slavná, no). Kromě toho tam byly snad všechny modely telefonů z okolí dálnic (v Čechách je ještě máme, tady už je zrušili).

Budka ze seriálu dr. Who, uvnitř ale vee skutečnosti seděl policista a mohla se použít i jako dočasná vazba.

Nejúžasnější na tom je, že všechny telefony jsou stále funkční aa návštěvníci si mohou volat  budky do budky. Ne, nejlepší je, že vše obsluhuje mechanická, automatická ústředna, poslední funkční svého typu na světě. V ní navíc sedí pán, který o ní umí dokonale vyprávět a předvést, jak to všechno funguje.

Člověk otočí kotoučem na telefonu a někde v ústředně začnou klapat spojky na kotoučích a díky geniálnímu zapojení se každé číslo promítne do správného spoje a nakonec si dva lidi opravdu telefonují. Dneska to dělají tiché, výkonné mikročipy, ale tohle vypadá mnohem magičtěji. Kromě toho jsou tam zapojeny i prastaré telefony s klikou, polní telefony a porůznu se tam povalují staré mobily. Od těch, co měly baterku ve zvláštní kabele, po poslední modely s anténou.

Dálniční telefony

Naprosto úchvatné na tomto muzeu je, jak dokázali na tak malém prostoru vybudovat tak pestrou sbírku. Člověk si sice nevytvoří komplexní obrázek o životě v jednom století, jako to známe z českých skanzenů, ale o to pestřejší má zážitek. Když jsem koukala na mapu, říkala jsem si, že to budu mít za hodinu prošlé. Strávila jsem tam dvě a kdybych neměla domluvený sraz jinde, zůstala bych tam snad celý den.

Zbytek soboty už nestojí za řeč. Teda byl úžasný, další anglický venkov, krásné výhledy a navíc skvělý burger k večeři v malém zájezdním hostinci. Ale prostě nic, co už bych tu aspoň jednou nepopisovala. No a příště pravděpodobně o Gloucesteru, takovém místním Liverpoolu.