Kameny kolem koukolem

A opět začnu popis svého víkendu od neděle. Psala jsem před asi dvěma týdny, že jsem měla štěstí na počasí? Tak teď už tu v podstatě čtrnáct dní v kuse prší a teploty se nešplhají přes dvacet stupňů. Tuhle neděli to bylo snad ještě horší než obvykle, protože tradiční přeháňky se změnily do souvislé clony, se kterou měly moje bezva automatické stěrače docela co dělat. Ale zbývá mi už jen jeden další víkend, takže jsem nechtěla ve své nudné dírečce prosedět ani hodinu z drahocenného volného dne.

Kamenné domečky v Cotwolds

Už jsme mluvili o báječném anglickém venkově jako vystřiženém z Pýchy a předsudku. Tak věřte, že kromě "obyčejného" romantického venkova tu mají i ultra roztomilý venkov, který už snad ani nepatří do tohohle století.

Na jihu Midlands se nachází oblast zvaná Cotwolds. u nás bychom ji zařadili do kategorie vrchoviny, tedy zvlněné, spíše neúrodné oblasti, kde zemědělství nijak zvlášť nekvete a průmysl se tam nikdy pořádně nerozvinul. A přesně to platí i pro Cotwolds.

Tržnice v Chipping Campdenu

Místní vesnice ale měly štěstí, protože se tu dobře daří ovcím a jejich vlna se kdysi stala tou nejlepší na ostrově (dnes je běžná vlna z ovcí v podstatě bezcenná a její výkup sotva zaplatí střihače). Vedle toho je oblast bohatá na naleziště vápence a všechny domečky se tam stavěly z něj. Během průmyslové revoluce tam chcípl pes, takže roztomilé domečky nikdy nikdo neměl touhu zbourat a nahradit je nudnou řadou cihláků.

Ať žije trocha kýče

K návštěvě jsem si vybrala asi největší a nejzachovalejší městečko jménem Chipping Campden. I nové domy se tu staví z vápence, nejstarší domeček pochází z dvanáctého století a má krásná gotická okna, i když jinak vypadá jako všechny ostatní domky s ním v řadě.

Představte si, že je sluníčko a to, že všechno kvete se neztrácí v mlze

Nejkrásnější tu totiž nejsou řadové domečky, kostel ani tržnice snad z šestnáctého století, nýbrž chaty na okraji vesnice. Samostatně stojící uprostřed rozkvetlých zahrad vypadají jako ty boudičky z kýčovitých obrázků a puzzlí, které se prodávaly před pár lety snad všude. A i když mají střechu z větviček, prodávají se tak za trojnásobně vyšší cenu než podobné domky kdekoliv jinde v Británii.

Domeček na rohu nnejrušnější vesnické křižovatky

Pravěké monumenty

Ne, nebyla jsem se podívat na Stonehenge, i když jsem původně chtěla. Ale bylo mi řečeno, že je to příšerná, turistická atrakce s autobusy fotek chtivých turistů a navíc ke kruhu se stejně ani pořádně nemůže, což je pochopitelné. Proto jsem prolezla internety a našla jsem si místo toho Avesbury, kde je kruh s kamenů mnohem větší, volně přístupný a navíc obklopen ideální kolekcí dalších prehistorických památek.

Snad vám vedlejší silnice poskytne měřítko pro představu, o jak obrovské dílo (na svou dobu) jde

Po asi hodině jízdy mokrou clohou jsem se přiblížila Avesbury. V tom se přede mnou vynořila nezaměnitelná silueta kuželovité hory, kterou jsem si okamžitě spojila s obrázkem, který jsem si googlila před pár dny. Ujistila jsem se, že mi nikdo nedýchá na záda a prudce stočila volant na parkoviště, či spíše odpočívadlo, které se nacházelo hned u silnice.

Trocha záhadologie (pro zvětšení opět stačí kliknout)

S očekáváním jsem se vydala blíž k Silbury Hill. Ta je bohužel nepřístupná, protože lidé šplhající se na její vrchol by ji jen dál poškozovali. Lidé ji tu navršili asi před pěti tisíci lety, měří čtyřicet metrů a dříve byla navíc obklopena příkopem. Nikdy ale nesloužila jako pevnost. Zároveň se tu nikdy nenašly žádné lidské ostatky, takže na hrobku to taky nevypadá. další teorie jsou sluneční hodiny (spíš na roční období než čas oběda), ale upřímně, to mi přijde taky za vlasy přitažené.

Z venčí je to jenom takový nevýrazný val uprostřed pole

Když jsem se vracela k autu, všimla jsem si, že parkoviště je pojmenováno podle jiné památky, jejíž jméno mi zasvítilo v paměti. Vydala jsem se na druhou stranu a po chvíli jsem zahlédla naučnou tabuli s plánkem, jak se dostat k West Kennet Long Barrow, tedy dlouhému, hromadnému hrobu (v angličtině long barrow, v češtině to má taky nějaký název, ale nevím, jaký, jestli to víte, napište mi, prosím!). Sto metrů dlouhý val a v něm pět odkrytých pohřebních komor a další se musí skrývat dál podzemí, ale asi se v průběhu věků zřítily a nikdo je do dnešních dnů neobnovil. Nicméně našly se tu ostatky skoro padesáti lidí od starců po děti, takže o účelu stavby není pochyb. V historickém kontextu vznikla před Silbury Hill.

Dovnitř může každý kolemjdoucí vstoupit a ač to možná nevypadá, nemusí ani sklonit hlavu

Prokleté parkoviště

Ale o už mě navigace vedla do hlavního cíle mojí nedělní výpravy, tedy do Avebury a jeho kamenného kruhu. Šipka na silnici mě navedla na parkoviště určené pro turisty, které je samozřejmě placené, ale s tím jsem počítala.

S čím jsem nepočítala bylo, že mě dvouhodinová zastávka bude stát sedm liber! Obvykle vybírají celkem symbolické parkovné jako jedna nebo dvě libry, někde se dokonce neplatí nic. Proto mě částka sedmi liber docela překvapila a taky jsem to místní paní z National Trust řekla. Ujistila mě, že všechno jde na provoz a údržbu památky, tak jsem zaplatila, neměla jsem na výběr. Bohužel, při odchodu z parkoviště jsem si všimla cedule s cenami. Kdybych přijela od deset minut později, neplatila bych cenu za celý den, ale jen odpolední taxu za tři libry. No ta ženská si to u mě rozlila a s ní i celé Avebury.

Asi čtvrtka kruhu, foceno z okolního valu

Za svých sedm liber jsem dostala jeden nicneříkající prospekt s náčrtkem místa. kromě toho byla u cesty jedna drobná cedule s velmi jednoduchým popisem místní památky. A to bylo za mých sedm liber všechno! Žádné další naučné cedule, žádný audio průvodce, jen déšť a ovcemi hustě poskvrněná louka s šutry.

Kámen (vlevo vzadu), stodola, ovečka, fufínka (přibližněě uprostřed kruhu)

Dobře, objektivně to nebylo tak hrozné. Kruh je obrovský, navíc okolo s příkopem a valem, které ještě zvýrazňují monumentálnost místa. Část kruhu stojí ve vesnici a tak jsou uvnitř něj i nějaké domečky. Kamenů se do dnešních dnů zachovala asi třetina a většina jich byla znovu vztyčena kolem roku 1930 místním zbohatlíkem a zapáleným archeologem. Právě on se významně zasloužil o zdokumentování a ochranu místa, založil muzeum, které člověk může i dnes navštívit a které snad vysvětluje víc o historii místních záhadných pozůstatků dávných kultur.

Ale jak už jsem zmínila, přijela jsem chvíli před třetí a než jsem se prošla kolem celého kruhu, otvírací doba muzea se blížila ke konci. Navíc za vstup do něj se platilo další vstupné a to už jsem prostě odmítla. Možná bych měla být bohatá a velkorysá programátorka, ale po propršeném dni už jsem na to nějak neměla náladu.

Kdybyste se někdy chystali do místních končin, doporučuji nechat auto na odpočívadle u West Kennet Long Barrow, nazout pořádné boty a památky obejít pěšky. Příroda je tu krásná, cesty dobře udržované a vyhnete se tím tomu odpornému parkovišti v Avebury. Navíc se v okolí nachází i další, drobnější památky, které ale já jsem v deštivém počasí neměla sílu procházet.