Haló, tady sluníčko

Zbývá popsat sobotu. Tak předně se stalo něco neuvěřitelného. Po propršeném týdnu a nekončícím dešti od neděle do teď, v sobotu nepršelo. Ne, že bych se na výletě spálila, to ne. Dokonce i vyjáddření, že nepršelo, je trochu nadsazené, protože dopoledne vlastně pár kapek spadlo, ale to ani nestojí za řeč. Můj program se skládal ze skanzenu a odpolední procházky po místních kopečkách.

Oživlý skanzen

Už v týdnu jsem se domluvila s couchsurferkou z Kinveru (ty skalní domečky), že v sobotu opět půjdeme na výlet po okolí. Měla ale ještě během oběda nějakou práci (obstarává lidem pejsky, venčí je a případně jim dává léky, prostě snové povolání), takže jsme se mohly sejít až kolem jedné. Proto jsem na mapu nakreslila čáru mezi Worcesterem a Kinverem a hledala, jaké atrakce se v její blízkosti nacházejí.

To kolo, co vzadu vykukuje slouží k otáčení celé horní části, aby se dala nastavit podle toho, jak zrovna fouká

Největší problém bylo najít nějakou atrakci, která neotvírá v jedenáct nebo klidně až po obědě. Musela jsem vyřadit všechny krásné zámky a zahrady (jediný dopolední byl Witley z minulého týdne) a stejně tak většinu muzeí. Zároveň Kinver leží blízko Wenlock Abbey a dalších památek, kde jsem byla minulou neděli, takže se výběr skutečně smrskl na minimum.

Nakonec to vyhrál skanzen Avoncroft, který leží jen pár kilometrů od Worcesteru a kde otvírali už v půl jedenácté. navíc celý víkend v něm probíhaly Lace Wars, což slibovalo příjemnou zábavu ve lehce středověkém stylu.

Ženy v roubence připravují oběd, který budou opravdu jíst

Než se budete snažit doplnit si vzdělání pomocí Wikipedie, prozradím, že Lace Wars není historická událost, ale skupina nadšenců, kteří se věnují rekonstrukci bitev především z druhé poloviny osmnáctého století s důrazem na Jakobitské povstání. Tady už Wikipedii směle využijte. ve stručnosti jde o různá povstání ve Skotsku, Irsku proti britské koruně.

Skotský voják vypráví, jak se přidal k povstání, protože jinak by mu vypálili chalupu

Většina akcí se ale odehrávala až odpoledne, včetně rekonstrukce nějaké té bitvy, takže já jsem slyšela jen zajímavé povídání a vojáčcích, rebelech. Kdo se přidal, proč a jak nakonec skončil. Také jsem se dozvěděla, jak se používá mušketa a že spousta anglických idiomů pochází z jejího ovládání (ale neptejte se mě jakých, tam jsem úplně nerozuměla...).

Britští vojáčci nacvičují útok

Nejkouzelnější na tom bylo, že vojáčci už dopoledne pochodovali různě sešikovaní po skanzenu, na volných prostranstvích si rozložili svoje stany a dobré ženy jim vařili oběd na ohništích nebo kamnech přímo v jednotlivých budovách. Všichni působili, jako by tohle dělali každý den a skanzen tím úplně ožil.

Historický patchwork

Při této známé ruční práci člověk vytváří nějakou deku, polštář nebo třeba kabelku pomocí sešívání malých kousků látek do harmonického celku. Látky jsou často vzorované a v různých barvách a já obdivuji lidi, kteří jsou schopni je sladit dohromady.

Věžička kostela odpočívající na trávě mezi stromy

A stejný obdiv si zaslouží muzeum Avoncroft. Vzniklo tak trochu spontánně, když se v nejbližší vesnici bořila nějaká stará roubená chalupa. Místní se snažili ji zachránit, ale nakonec to nevyšlo a bouda šla k zemi. Ale započaté úsilí se nakonec přetavilo v koupi pozemku za městem, kam se mohly začít převážet jiné ohrožené budovy.

Celnice, za kterou se nachází i ten ledový sklep

Protože muzeum vzniklo z potřeby zachránit všechno, co je ohrožené, začaly se tu hromadit budovy z různých dob a v různých stylech. Mezi klenoty patří funkční větrný mlýn, několik starých roubenek a střecha radnice. Opravdu zůstal v podstatě jenom krov a stěny i tašky jsou úplně nové. Ale kromě toho tu najdeme spoustu modernějších unikátů.

Veřejný záchod z osmnáctého století

Uvnitř tři díry vedle sebe

Nechci nějakou budovu vypíchnou a na jinou zapomenout, každá byla něčím úžasná. Mají tu veřejný záchod z osmnáctého století, rozměry jako větší autobusová zastávka se třemi dírami vedle sebe. Samozřejmě dodnes funkční, ale používání je zakázané. Nebo špičku kostela stojící jen tak na trávě, protože zbytek chrámu zachránit už nešlo. Nebo tak zvaný "prefab" tedy rodinný domek z plechů, který vyřešil bytovou krizi na ostrovech po druhé světové válce. Potkala jsem v něm paní ustrojenou v zástěře z šedesátých let a v obýváku na ní čekal její pejsek. Fakt si nejsem jistá, jestli tam pořád nebydlí. Vedle toho byl zase zrekonstruovaný sklep na led, obrovská vejcovitá jeskyně s maličkým vchodem.

Národní sbírka telefonních budek

Jasně, i já mám fotku v červené budce, tuhle ikonu prostě v Británii nelze přehlédnout. Proto mě nepřekvapilo, že se v Avoncroftu nalézá i Národní sbírka telefonních budek Velké Británie. Nejstarší budka pochází z dvacátých let a je zelená. Ne proto, že by červená přišla do módy až později, ale proto, že pochází z venkova, takhle lépe splývala s okolím.

Kromě různých modelů červených budek, tam byly i modré policejní, občas i s místem pro příslušníka. nechyběla velká budka známá z doktora Who (já ten seriál nikdy neviděla, ale tak je slavná, no). Kromě toho tam byly snad všechny modely telefonů z okolí dálnic (v Čechách je ještě máme, tady už je zrušili).

Budka ze seriálu dr. Who, uvnitř ale vee skutečnosti seděl policista a mohla se použít i jako dočasná vazba.

Nejúžasnější na tom je, že všechny telefony jsou stále funkční aa návštěvníci si mohou volat  budky do budky. Ne, nejlepší je, že vše obsluhuje mechanická, automatická ústředna, poslední funkční svého typu na světě. V ní navíc sedí pán, který o ní umí dokonale vyprávět a předvést, jak to všechno funguje.

Člověk otočí kotoučem na telefonu a někde v ústředně začnou klapat spojky na kotoučích a díky geniálnímu zapojení se každé číslo promítne do správného spoje a nakonec si dva lidi opravdu telefonují. Dneska to dělají tiché, výkonné mikročipy, ale tohle vypadá mnohem magičtěji. Kromě toho jsou tam zapojeny i prastaré telefony s klikou, polní telefony a porůznu se tam povalují staré mobily. Od těch, co měly baterku ve zvláštní kabele, po poslední modely s anténou.

Dálniční telefony

Naprosto úchvatné na tomto muzeu je, jak dokázali na tak malém prostoru vybudovat tak pestrou sbírku. Člověk si sice nevytvoří komplexní obrázek o životě v jednom století, jako to známe z českých skanzenů, ale o to pestřejší má zážitek. Když jsem koukala na mapu, říkala jsem si, že to budu mít za hodinu prošlé. Strávila jsem tam dvě a kdybych neměla domluvený sraz jinde, zůstala bych tam snad celý den.

Zbytek soboty už nestojí za řeč. Teda byl úžasný, další anglický venkov, krásné výhledy a navíc skvělý burger k večeři v malém zájezdním hostinci. Ale prostě nic, co už bych tu aspoň jednou nepopisovala. No a příště pravděpodobně o Gloucesteru, takovém místním Liverpoolu.

Kameny kolem koukolem

A opět začnu popis svého víkendu od neděle. Psala jsem před asi dvěma týdny, že jsem měla štěstí na počasí? Tak teď už tu v podstatě čtrnáct dní v kuse prší a teploty se nešplhají přes dvacet stupňů. Tuhle neděli to bylo snad ještě horší než obvykle, protože tradiční přeháňky se změnily do souvislé clony, se kterou měly moje bezva automatické stěrače docela co dělat. Ale zbývá mi už jen jeden další víkend, takže jsem nechtěla ve své nudné dírečce prosedět ani hodinu z drahocenného volného dne.

Kamenné domečky v Cotwolds

Už jsme mluvili o báječném anglickém venkově jako vystřiženém z Pýchy a předsudku. Tak věřte, že kromě "obyčejného" romantického venkova tu mají i ultra roztomilý venkov, který už snad ani nepatří do tohohle století.

Na jihu Midlands se nachází oblast zvaná Cotwolds. u nás bychom ji zařadili do kategorie vrchoviny, tedy zvlněné, spíše neúrodné oblasti, kde zemědělství nijak zvlášť nekvete a průmysl se tam nikdy pořádně nerozvinul. A přesně to platí i pro Cotwolds.

Tržnice v Chipping Campdenu

Místní vesnice ale měly štěstí, protože se tu dobře daří ovcím a jejich vlna se kdysi stala tou nejlepší na ostrově (dnes je běžná vlna z ovcí v podstatě bezcenná a její výkup sotva zaplatí střihače). Vedle toho je oblast bohatá na naleziště vápence a všechny domečky se tam stavěly z něj. Během průmyslové revoluce tam chcípl pes, takže roztomilé domečky nikdy nikdo neměl touhu zbourat a nahradit je nudnou řadou cihláků.

Ať žije trocha kýče

K návštěvě jsem si vybrala asi největší a nejzachovalejší městečko jménem Chipping Campden. I nové domy se tu staví z vápence, nejstarší domeček pochází z dvanáctého století a má krásná gotická okna, i když jinak vypadá jako všechny ostatní domky s ním v řadě.

Představte si, že je sluníčko a to, že všechno kvete se neztrácí v mlze

Nejkrásnější tu totiž nejsou řadové domečky, kostel ani tržnice snad z šestnáctého století, nýbrž chaty na okraji vesnice. Samostatně stojící uprostřed rozkvetlých zahrad vypadají jako ty boudičky z kýčovitých obrázků a puzzlí, které se prodávaly před pár lety snad všude. A i když mají střechu z větviček, prodávají se tak za trojnásobně vyšší cenu než podobné domky kdekoliv jinde v Británii.

Domeček na rohu nnejrušnější vesnické křižovatky

Pravěké monumenty

Ne, nebyla jsem se podívat na Stonehenge, i když jsem původně chtěla. Ale bylo mi řečeno, že je to příšerná, turistická atrakce s autobusy fotek chtivých turistů a navíc ke kruhu se stejně ani pořádně nemůže, což je pochopitelné. Proto jsem prolezla internety a našla jsem si místo toho Avesbury, kde je kruh s kamenů mnohem větší, volně přístupný a navíc obklopen ideální kolekcí dalších prehistorických památek.

Snad vám vedlejší silnice poskytne měřítko pro představu, o jak obrovské dílo (na svou dobu) jde

Po asi hodině jízdy mokrou clohou jsem se přiblížila Avesbury. V tom se přede mnou vynořila nezaměnitelná silueta kuželovité hory, kterou jsem si okamžitě spojila s obrázkem, který jsem si googlila před pár dny. Ujistila jsem se, že mi nikdo nedýchá na záda a prudce stočila volant na parkoviště, či spíše odpočívadlo, které se nacházelo hned u silnice.

Trocha záhadologie (pro zvětšení opět stačí kliknout)

S očekáváním jsem se vydala blíž k Silbury Hill. Ta je bohužel nepřístupná, protože lidé šplhající se na její vrchol by ji jen dál poškozovali. Lidé ji tu navršili asi před pěti tisíci lety, měří čtyřicet metrů a dříve byla navíc obklopena příkopem. Nikdy ale nesloužila jako pevnost. Zároveň se tu nikdy nenašly žádné lidské ostatky, takže na hrobku to taky nevypadá. další teorie jsou sluneční hodiny (spíš na roční období než čas oběda), ale upřímně, to mi přijde taky za vlasy přitažené.

Z venčí je to jenom takový nevýrazný val uprostřed pole

Když jsem se vracela k autu, všimla jsem si, že parkoviště je pojmenováno podle jiné památky, jejíž jméno mi zasvítilo v paměti. Vydala jsem se na druhou stranu a po chvíli jsem zahlédla naučnou tabuli s plánkem, jak se dostat k West Kennet Long Barrow, tedy dlouhému, hromadnému hrobu (v angličtině long barrow, v češtině to má taky nějaký název, ale nevím, jaký, jestli to víte, napište mi, prosím!). Sto metrů dlouhý val a v něm pět odkrytých pohřebních komor a další se musí skrývat dál podzemí, ale asi se v průběhu věků zřítily a nikdo je do dnešních dnů neobnovil. Nicméně našly se tu ostatky skoro padesáti lidí od starců po děti, takže o účelu stavby není pochyb. V historickém kontextu vznikla před Silbury Hill.

Dovnitř může každý kolemjdoucí vstoupit a ač to možná nevypadá, nemusí ani sklonit hlavu

Prokleté parkoviště

Ale o už mě navigace vedla do hlavního cíle mojí nedělní výpravy, tedy do Avebury a jeho kamenného kruhu. Šipka na silnici mě navedla na parkoviště určené pro turisty, které je samozřejmě placené, ale s tím jsem počítala.

S čím jsem nepočítala bylo, že mě dvouhodinová zastávka bude stát sedm liber! Obvykle vybírají celkem symbolické parkovné jako jedna nebo dvě libry, někde se dokonce neplatí nic. Proto mě částka sedmi liber docela překvapila a taky jsem to místní paní z National Trust řekla. Ujistila mě, že všechno jde na provoz a údržbu památky, tak jsem zaplatila, neměla jsem na výběr. Bohužel, při odchodu z parkoviště jsem si všimla cedule s cenami. Kdybych přijela od deset minut později, neplatila bych cenu za celý den, ale jen odpolední taxu za tři libry. No ta ženská si to u mě rozlila a s ní i celé Avebury.

Asi čtvrtka kruhu, foceno z okolního valu

Za svých sedm liber jsem dostala jeden nicneříkající prospekt s náčrtkem místa. kromě toho byla u cesty jedna drobná cedule s velmi jednoduchým popisem místní památky. A to bylo za mých sedm liber všechno! Žádné další naučné cedule, žádný audio průvodce, jen déšť a ovcemi hustě poskvrněná louka s šutry.

Kámen (vlevo vzadu), stodola, ovečka, fufínka (přibližněě uprostřed kruhu)

Dobře, objektivně to nebylo tak hrozné. Kruh je obrovský, navíc okolo s příkopem a valem, které ještě zvýrazňují monumentálnost místa. Část kruhu stojí ve vesnici a tak jsou uvnitř něj i nějaké domečky. Kamenů se do dnešních dnů zachovala asi třetina a většina jich byla znovu vztyčena kolem roku 1930 místním zbohatlíkem a zapáleným archeologem. Právě on se významně zasloužil o zdokumentování a ochranu místa, založil muzeum, které člověk může i dnes navštívit a které snad vysvětluje víc o historii místních záhadných pozůstatků dávných kultur.

Ale jak už jsem zmínila, přijela jsem chvíli před třetí a než jsem se prošla kolem celého kruhu, otvírací doba muzea se blížila ke konci. Navíc za vstup do něj se platilo další vstupné a to už jsem prostě odmítla. Možná bych měla být bohatá a velkorysá programátorka, ale po propršeném dni už jsem na to nějak neměla náladu.

Kdybyste se někdy chystali do místních končin, doporučuji nechat auto na odpočívadle u West Kennet Long Barrow, nazout pořádné boty a památky obejít pěšky. Příroda je tu krásná, cesty dobře udržované a vyhnete se tím tomu odpornému parkovišti v Avebury. Navíc se v okolí nachází i další, drobnější památky, které ale já jsem v deštivém počasí neměla sílu procházet.

Móda ve stylu šedých myší a zajíců v pytlích

Každý někdy asi slyšel vyprávět o tom, jak se nakupuje v londýnských buticích a tak půlka mých čtenářů by to určitě někdy i ráda zažila. Popravdě v Londýně jsem na nakupování neměla moc čas a Birmingham i Worcester jsou celkem zklamání. Velký outlet Bicester Village sice hostí outlet Radley London, kde jsem utratil svoje stravné na více než dva dny, ale jinak je to nablýskaná díra pro asijské turisty (ano, jezdí tam v autobusech). Proto bych se v tomto příspěvku ráda krátce zaměřila spíš na to, co Britové nosí, než na to, co visí na ramínkách v obchodech.

Nezapomeň pršiplášť

Bydlím na maloměstě, takže tu nepotkávám žádné nafintěné holčiny a alternativní blogeríny. Většina lidí tu vypadá celkem normálně a myslím, že zastupují většinu anglické populace (Skoty opravdu nechme nyní stranou).

Nejdůležitějším kouskem v anglickém šatníku je samozřejmě pršiplášť. V Čechách se myslím téměř neprodávají. Jde většinou o něco mezi trenčkotem, baloňákem a šusťákovou bundou. Vyroben bývá z tlustšího materiálu s nějakou povrchovou úpravou proti dešti. Barvy bývají něco od vyblité khaki zelené přes depresivní tmavě modrou pro ušmudlanou šedivou. Popravdě, zlaté softshellové bundy! Ty jsou aspoň většinou hezky barevné.

Typický neforemný pršiplášť v neurčité tmavé barvě.

Překvapí, že naopak deštník není nutnou součástí každé kabelky. Když se všude dostanete autem a mezi budovami přebíháte v pršiplášti, žádný nepotřebujete. Lidé tu samozřejmě mají deštníky, ale osobně jsem byla překvapená tím, že je nemají úplně všichni.

I přes deštivé počasí jsem tu zatím nepotkala nikoho v holinkách, kdo by si vykračoval po High Street. Marks&Spencer tu sice prodává i holinky, ale jsou to obyčejné černé gumáky, žádná zábavná růžová srdíčka do města či na fesťák.

Když budete mít štěstí, dostanete do pasu šňůrku, aby to vypadalo jako dva pytle místo jednoho

Muži, ženy, děti

Muži se tu oblékají většinou tak, jak odpovídá práci v kanceláři, tedy nedžínové kalhoty, košile nebo triko s límečkem. Stále se tu pohybuje obrovské množství hladce oholených anglických gentlemenů v ležerním oblečení na nedělní procházku. Doma jsou to klidně vyvalení pupkáči, ale když jsou mezi lidi, asi cestou projdou kolem zrcadla nebo své manželky.

Ženy jsou na tom trochu hůř. Většina z nich umí odhadnout svojí velikost, to je dobré, ale styl mají veškerý žádný. Unylé outfity složené z tmavých kalhot a jednobarevné halenky nebo celkem obyčejných šatů. Líčení bývá decentní, vhodné na denní nošení, takže v pořádku. Když už chce nějaká žena zaujmout, většinou to udělá botami na podpatku nebo nějakou trochu výraznější halenkou. Zatím jsem tu nepotkala žádnou ženu, o které bych si řekla, že pochází z Bruntálu, ale ani žádnou z Paříže. Prostě nudné šedé myšky.

M&S modní vodvaz (jako je to pěkný, ale až tak v padesáti...)

Děti tu nosí v době školního roku uniformy, mimo něj lecjaké šílenosti. Zvlášť oblíbené jsou superkrátké šortky pro holky a vytahaná trika pro kluky. Když se vrátím k uniformě, nebývá to žádná sláva. U kluků ještě většinou není tolik co zkazit, ale holky v těch vlněných sukních po kolena, většinou tak o číslo či dvě větší, vypadají prostě příšerně. Kromě toho mě zaujalo, že M&S inzeruje za výlohou, že prodává školní uniformy. Takže ani jednotné oblečení nezabrání tomu, aby děti porovnávaly, kdo má košili z M&S a kdo z nějakého dražšího obchodu nebo  naopak z druhé ruky.

Nabídka v obchodech

Zásadní nedostatek kreativity je většinou vidět i v místních obchodech. Mají tu větší výběr než v Čechách, dají se tu snadněji sehnat kvalitní kousky za odpovídající cenu a také levné hadříky v Primarku. Většina však připomíná výprodej pro 50+, takže i hezká třicítka se tu obléká do vybledlých pytlů.

Na druhou stranu, já osobně neholduji výrazným módním úletům, takže bych čekala, že tu snadno seženu třeba kožené lodičky v tělové barvě (zkuste to v Čechách, já neuspěla ani se stropem kolem dvou a půl tisíce) nebo jednoduché padnoucí košile (rozuměj tedy nějakou bavlněnou nemačkavou směsovku se správně umístěnými prsními záševky a vypasováním). 

Buď můj monitor hodně zkresluje a nebo je tohle opravdu ta nejhnusnější barva na světě

Tak to bohužel. Lodičky jsem nakonec našla na internetu v Nextu, ale mají trochu vyšší a docela úzký podpatek. Pro mě celkem žádný problém, ale věřím, že pro tak polovinu žen v západním světě to znamená jasnou stopku.

Košile jsem nenašla vůbec. Dobře, abych jim nekřivdila, mají bílé a černé košile s dlouhým i krátkým rukávem a možná nějakou s modrým proužkem. Žádné další barvy, žádné pěkné střihy, o materiálech ani nemluvě. Navíc takový základ seženu i v Praze a to za stejnou, možná dokonce nižší cenu. Bohužel i sem dorazil trend volných polyesterových halenek a triček se zadní stranou ze žerzeje, nejlépe viskózového, který bude po třech vyprání na vyhození.

Všechny obrázky jsou nalinkovány z M&S

Krátký příspěvek o dlouhé procházce

V sobotu mě navštívila kamarádka z Nizozemí a společně jsme vyrazily na výlet po Malvern Hills. Tyhle kopečky se nachází hned vedle městečka, kde jsem viděla divadelní představení Father, o kterém jsem psala dříve.

Malá hora s velkým rozhledem

Nejvyšší vrchol Malvern Hills měří pouhých 425 metrů, což je ještě méně než Říp a vůbec asi každý kopec, který v Čechách stojí za řeč. Přesto nabízí daleký rozhled, při dobrém počasí (které tu prý bývá o Vánocích a na svatého Dyndy) je vidět až k moři a snad i na Snowdonii ve Walesu. Nachází se na hranici mezi Anglií a Walesem, první je úplně placatá, druhý je v nejbližším okolí jen lehce zvlněný. Abych to upřesnila, Malvern Hills je v podstatě jen jediný hřeben začínající na severu originálně pojmenovaným vrcholem Northern Hill a končící na jihu kdo-ví-čím.

Daleký rozhled do placaté Anglie

Vyrážely jsme z železniční zastávky v Great Malvern situované ve výšce pouhých 89 m. n. m. a náš výstup jsme zahájily právě na Northern Hill, i když tu jsme jen obešly, protože na vrchol pořádná cesta nevede. Pokračovaly jsme přes Sugar Loaf (něco jako Bochník cukru) a přes něj vyšplhaly na Worcestershire Beacon, zmiňovaný nejvyšší vrchol.

Tady začala trochu tlačenice. Na anglické poměry krásný víkendový den (foukalo jako blázen, ale nepršelo, občas dokonce i zasvítilo sluníčko, jinak ale tak kolem 18°C) využila snad půlka místních k výletu na svojí oblíbenou hroudu. Výhoda byla, že se nám dostalo zajímavého výkladu k výhledu a díky tomu jsme aspoň trochu věděli, kam a na co koukat.

Vrchol Worcestershire Beacon

Jeden zcela obyčejný pán se s námi na chvíli zakecal a ukázal nám v dálce zřetelný slušně vysoký obelisk a navíc řekl, že je jen kousek o místa, kam se chystáme. Náš zájem byl vzbuzen a důvod ke konečnému počtu ušlých kilometrů je tímto prozrazen. Mimochodem, když ten pán odcházel, tak jsme si všimly, že má místo jedné nohy protézu. A nebyl to jediný člověk s tělesným postižením. Angličané prostě milují procházky a výlety po okolí. Na rozdíl od Čechů ale preferují pouze půldenní výlety bez batůžku a s polední zastávkou v nejbližším zájezdním hostinci (Inn nebo Free house).

Vzhůru k dortu a ještě dál

Odtud jsme po zvlněném hřebeni pokračovaly k našemu hlavnímu cíli s názvem British Camp, tedy Britský tábor. jedná se opět o kopec, který už zdálky vypadá trochu zvláštně. Jeho tvar připomíná (rozšlápnutý) patrový dort. Nejde však o ojedinělý přírodní útvar, ale o pozůstatky starověkého osídlení. Kdysi tu bývala pevnost z Doby železné, divný tvar je způsoben pozůstatky valů, které byly vytvořeny na obranu. Kromě toho jsou dodnes patrná místa, na kterých prý stály domky. Kromě toho na vrcholu někdy v jedenáctém století (plus minus dvě stě let) snad stál nějaký hrad, ale z něj se kromě příkopu také nic nezachovalo.

Zelený dortík

A odtud už byl na dohled obelisk, pro změnu z devatenáctého století vztyčen na památku nějakého místního lorda (jeho synem?). Když už tam stál a měl věnováním popsanou pouze jednu stranu, postupem času toho využily další potomci a připsali další věnování.

Zpátky jsem se za pomoci navigace (zapomeňte na dobře značené cesty) prokousaly zpátky pod British Camp, daly si oddechovou zmrzlinu a z posledních sil dokončily naši pouť zpět na nádraží v Great Malvern.

Den v ruinách

Po uplynulém víkendu mám opět nové zážitky a postřehy, o které bych se s Vámi ráda podělila. Začnu nedělí, kterou jsem strávila převážně v ruinách.

Vyhořelý zámek a jeho zahrady

První dopolední zastávka se konala na místě jménem Witley Court and Gardens. Jedná se o honosné sídlo převážně z devatenáctého století, které ale téměř před sto lety vyhořelo. Nicméně po požáru se úplně nezhroutilo, obvodové stěny zůstaly stát a vlastně až při bližším pohledu člověk pozná, že nejde objevovat honosné sídlo, ale vyhořelou ruinu.

Opravdu, tohle skoro před sto lety vyhořelo!

Další důvod k tomu, aby si člověk nevšiml, jaké je skutečná povaha zámku ve Witley, je, že ho obklopují velmi pěkně zrekonstruované zahrady. Na jejich opravě pracuje English Heritage (něco jako náš Národní památkový ústav) a díky jeho úsilí se povedlo obnovit květinové záhony a také obrovskou fontánu, perlu celého areálu. Pro zajímavost, její trubky byly za druhé světové války použity v průmyslové výrobě a k rekonstrukci muselo dojít podle sto let starých výkresů. Škoda, že Výstaviště nemělo stejné štěstí...

Původní příběh zámku je ale trochu smutný. Anglický gentleman (nebo kapitalistický vykořisťovatel, jak je libo) vydělal spoustu peněz na uhelných dolech a ocelárnách a nechal si postavit obrovské luxusní sídlo v neoklasicistním stylu. Po první světové válce ale přestaly jeho podniky vynášet a když ve třicátých letech sídlo vyhořelo, rodina už neměla na jeho opravu. Palác za pět set milionů liber (v dnešních cenách) se tehdy vydražil za pouhé čtyři tisíce liber (v tehdejších cenách).

Možná to nevypadá, ale ta fontána je obrovská a krásná. Versailles hadr!

V Čechách by asi šla taková budova postupně k zemi, ale tady se rozhodli ji zachránit, zakonzervovat stojící kostru a zrekonstruovat zahrady. Navíc zbudovali několik dětských hřišť, piknikové stoly a skoro každý víkend se tu koná nějaká akce, která má přilákat návštěvníky.

Zborcená opatství

Zatímco předchozí ruina byl z mé strany tak trochu šťastný omyl, další památky jsem si vybrala naprosto záměrně. Kdysi ještě na gymplu jsme v Anglii navštívili opatství v Hastings a o dva roky později Fountains Abbey poblíž Yorku. Tyhle dvě památky ve mně zažehly vášeň pro staré gotické kláštery, které se nachází po celé Anglii.

Jeden by se zeptal, jak se to stalo, že je v Anglii tolik zřícenin bývalých opatství. Je to jednoduché. Kláštěry v Anglii vždycky patřily mezi bohatá střediska vědění i místního hospodářství. V době různých občanských válek a šlechtických půtek, ona si důstojně stála opodál a množila své statky. Pak ale přišel Jindřich VIII. a jeho neodolatelná touha po synovi a tím i po nové manželce. Z toho vznikla anglikánská církev a dekrety z roků 1536 a 1539, díky kterým zanikly všechny kláštery v celé Anglii, Walesu a Irsku (Skotsko je trochu jiná kapitola, vzpomeňte na Marii Stuartovnu). No a díky tomu je po Anglii rozeseta spousta areálů bývalých opatství. A žily šťastně až na věky.

To není Photoshop, to je Anglie!

To, které jsem navštívila já, se jmenuje Wenlock Abbey a nachází se asi hodinu autem z Worcesteru, na západ od Birminghamu. Kromě toho, že je krásné jako všechna podobná opatství, jedinečný zážitek z jeho návštěvy zajistí audio průvodce, kterého dostanete po zaplacení vstupného. Historii místa tam popisuje jakoby poslední mnich, který opustil zdi kláštera právě v roce 1539. Kromě skvělého, osobního výkladu se mnich hezky zamýšlí nad tím, jak místní benediktýni postupně opustili svoje základní pravidlo "Ora et labora" (modli se a pracuj) a jak místo toho začali vydělávat a stali se posedlími majetkem. A tak se k nim Bůh otočil zády...

O pouhých pár mil dál se nachází další opatství (a v okolí jsou ještě další dvě, která jsem vynechala) s názvem Buildwas Abbey. Na rozdíl od toho ve Wenlocku tohle bylo vždy spíš chudší, ale možná o to větší vydřiduši tam žili. Místní mnichy totiž živilo mýto, které vybírali za přejetí mostu, který postavili vedle opatství. Dodnes se ze své špatné pověsti nevyhrabali. I když i tuhle památku provozuje English Heritage (stejně jako Wenlock), žádný audio guide tady nedostanete a ani obyčejné tabule s popisky tu nepostavili. Aby se člověk něco dozvěděl, musí si koupit průvodce za další tři libry. Ale jinak je kostel a přilehlý Chapter house dochovaný lépe než ve Wenlocku a zajímavým ho navíc činí rozsáhlé pozůstatky středověké dlažby.

Levandulový záhon, zvířecí keře a pět set let staré ruiny kdysi největšího chrámu v Anglii (asi ve dvanáctém století)

Spokojila jsem se vygoogleným popisem na Britainexpress.com a brzy jsem pokračovala dál. Zbývala mi ještě tak hodina než se všechna muzea zavřou, a tak jsem vyrazila do nedalekého Irobridge.

Ze středověkých ruin k moderní oceli

Worcester se nachází na západě Midlands, srdce průmyslové revoluce, Tady vznikaly moderní továrny, vymýšlely se nové technologické postupy a umírali dělníci na otravu toxickými chemikáliemi (druhá komunistická narážka, ale třešně fakt nejsou moje oblíbené ovoce). Ironbridge patřil ve své době pro výhodnou polohu na řece mezi významná průmyslová centra. A dnes je dokonce zapsán na seznamu památek Unesco. A hádejte proč. Ano, protože tu stojí Železný most.

Bez tohohle mostu by Eiffel asi nikdy nepostavil svojí pařížskou věž a dříve zmiňované Výstaviště by nikdy nevzniklo (a tedy ani neshořelo...). Takže opět trocha historie. V osmnáctém století žil, byl anglický gentleman jménem Abraham Darby. Toho napadlo tavit železo pomocí koksu v obrovských pecích a tenhle nápad umožnil jeho levnější a jednoduší zpracování. Jeho vnouček stejného jména měl taky za ušima a vymyslel most, jehož jediný mostní oblouk je zkonstruován čistě ze železa. Dokončen byl v roce 1781 a od té doby inspiroval architekty po celém světě.

Je skutečně vysoký, to malé nahoře jsou totiž dospělí lidé, ne pidimužíci (pro zvětšení klikni)

Před téměř třiceti lety byl most i okolní vesnice zapsán na seznam Unesco. Kromě krásného mostu a okolních viktoriánských domečků okolo můžete navštívit i některé z mnoha muzeí v místních, dnes už bývalých, továrnách. Nechybí muzeum železa, vodohospodářství (průmysl dlouho závisel na řece Severn a jejích vrtoších), porcelánu, keramiky... Kromě toho tu mají i zachovaé viktoriánské městečko, které funguje v podobném duchu jako český Botanicus v Ostré.

Já jsem ale přijela trochu pozdě, takže jsem v pozdním odpoledni už obdivovala pouze most, dala si vynikající zmrzlinu (Italové, běžte se vycpat, Bennet's farm rules!) a postupně objela většinu továren a vyfotila si je aspoň zvenčí. I tak se Ironbridge stal krásnou tečkou za perfektní nedělí.

Porcelánka

A příště o sobotě a další vycházce po anglické přírodě. Ušly jsme skoro 30 kilometrů, podle Mapy.cz nastoupaly asi dva kilometry a zdolaly jsme nejvyšší vrchol Malvern Hills. Ale o tom už opravdu příště...

Pět věcí, které jsou v Británii jinak

Po měsíci v UK si myslím, že jsem poznala hlavní rozdíly mezi ostrovním životem a tím ve střední Evropě. Kromě toho už snad můžu i říct, na co se dá zvyknout a co je i po čtyřech týdnech docela otravné.

1) Jezdí se vlevo

Tohle je asi první věc, co člověka napadne, když má jmenovat rozdíly mezi Británií a Českem. Překvapivě na tohle si člověk zvykne asi nejrychleji, zvlášť, když nemusí v autě řadit (volant je vpravo, takže řadící páka se ovládá levou rukou). Celkově po pouhých dvou týdnech za volantem si myslím, že jsem všechny rozdíly v silničních pravidlech docela zvládla.

Daleko horší je to z hlediska chodce. Ani po měsíci nevím, kam se mám na přechodu koukat a odkud čekat auta, zvlášť někde na křižovatce. V Londýně a jiných turistických místech to mívají napsané na silnici, ale v naší dírečce nikoliv. No ale zatím mě nic nepřejelo, takže dobrý.

2) Oddělené kohoutky na teplou a studenou vodu

Na druhém místě uvádím rozdíl, který je asi nejprotivnější a na který si asi nikdy nezvyknu. Kdo to vlastně vymyslel mít na umyvadle dva kohoutky, jeden s vařící a druhý s ledovou vodou?! Nepovedlo se mi vygooglit, proč si tuto zvláštnost Britové uchovávají. Nejasná zmínka říká, že si Britové myjí ruce ve studené, aby se otužovali, a navíc to šetří vodu, protože prostě v té ledárně nebudete mýt ruce hodinu.

Na druhou stranu ale umí nainstalovat kohoutek, který vodu smíchá a je to zcela běžné v kuchyňském dřezu. Takže kdyby tu člověk chtěl bydlet na trvalo, asi by byl schopný sehnat někoho, kdo umí tuhle vymoženost nainstalovat i do koupelny.

Kromě toho jsem zatím snad všude potkala nějaký ujetý systém na pouštění sprchy, kde také umí vodu namixovat, ale většinou se tak děje přes průtokový ohřívač se zvláštní zálibou člověka opařit a poté okamžitě zmrazit, pokud se ho opovážíte během sprchování na chvilku vypnout. Takže tady se ušetřená vody z mytí rukou splácá stejně. Na regulaci tlaku vody zapomeňte a s tou teplotou to taky není nic moc, v mé nynější koupelně mám nějakou regulaci, ale i když mám horkou na maximum je to spíš taková teplá sprcha než horká lázeň.

3) Zásuvky s vypínačem

To, že na ostrově mají jiné zásuvky nikoho nepřekvapí. Zástrčka má tři kolíky obdélníkového profilu a strká se do úplně placaté zásuvky. Rozuměj tím, že u nás je zásuvka kruhová díra a na jejím dně je jeden kolík a dvě díry. Tím, že tady jsou v zásuvce jen díry, nemusí být zapuštěná dovnitř, a tak může být úplně placatá.

Ale asi proto, že je placatá, tak se bojí, že do ní zapadne něco, co způsobí zkrat, takže každá zásuvka má u sebe vypínač a je naprosto běžné, pokud zásuvku nepoužíváte, že ji vypnete. Stejné vypínače jsou i na sporák, pračku, myčku, ohřev vody... No prostě něco zapnout není většinou záležitost na jeden knoflík. Já osobně zásuvky ani jiná zařízení nevypínám a tak všechno funguje jako jsem zvyklá doma.

4) Lunch znamená sendvič

Asi proto, že tradiční snídaně je velké syté jídlo, tak si na oběd vystačí jen s něčím menším. V dnešní době si samozřejmě běžný Brit nedělá každý den k snídani párek, vajíčka a slaninu, většinou se spokojí s miskou cereálií. Na oběd si dá nějaký sendvič, většinou dva plátky toustového chleba nacpané salátem, majonézou a šunkou nebo kusem kuřecího.

Teprve k večeři si dají něco většího, i když ani to není jisté, pokud se rozhodnout místo "dinner" jen pro "tea", což není jen čaj o páté, ale vůbec nějaké menší studené večerní jídlo. Vedle toho existuje i slovo "supper", ale třeba kolegyně v práci řekla, že ho nikdy nepoužívá a když, tak by to byla spíš druhá večeře, něco hodně pozdě večer. Na druhou stranu jinde jsem našla, že to, které slovo pro večeři používáte se odvíjí i od toho, v jaké žijete sociální třídě. Takže závěr je, že ani Britové v tom nemají jasno nemá cenu se tím dál zabývat.

Nakonec ale jídlo je každého věc a když člověk chce držet zvyk českého oběda a menší večeře, může si vařit doma. Co se týká pečiva, v obchodě je slušný výběr, na rozdíl od Ameriky většinou není sladké, ale tmavý chleba se tu stále shání obtížněji. Většina pečiva je světlá, ale to mě osobně vůbec nevadí.

Můj zachránce před smrtící otravou sendviči

5) Vstupné do muzeí a galerií

Na rozdíl od Česka většina muzeí je zadarmo, ale zároveň všude jsou pokladničky na dobrovolné příspěvky na provoz, vždy s jasně specifikovanou částkou, která se od vás očekává. Samozřejmě jsou i muzea, do kterých se vstup platí, například Tower of London nebo Westminsterské opatství. Také většina hradů a zámků.

Pokud se vstup platí, většinou částka obsahuje i 10% "přirážku", která je převlečena za dobrovolnou dotaci. Tuhle dotaci si snad může běžný daňový poplatník i odečíst z daní, ale to se mě samozřejmě netýká. I tak jsem ale neměla odvahu zatím nikde tuhle dobrovolnou dotaci odmítnout.

S tímto trochu podivným systémem dobrovolnosti mi na mysl přichází charita obecně. V televizi je překvapivě dost reklam na to, aby člověk přispěl na děti v Sýrii, na vodu v Africe nebo na anglickou organizaci na záchranu opuštěných zvířat. Dokonce i v letadle (British Airways) člověk na konci letu mohl přispět na nějakou charitu. A spousta cestujících to také udělala. Aktuální reklamní kampaň Co-operative bank je celá založena na tom, že když u nich budete mít účet, budete zároveň přispívat na stavbu škol v Africe a spoustu jiných potřebných věcí.

Kromě toho je tu velké množství dobrovolníků. Dneska třeba v televizi mluvili o skupině, která udržuje a čistí turistické cesty (nejsou ale tak dobře organizovaní jako Klub českých turistů). Prostě charita a dobrovolnictví je tu nedílnou součástí každodenního života a díky tomuto postoji "pomáhat a nekrást" tu nepotřebují zdaleka tolik kontrol od policie, revizorů a vůbec.

Anglické počasí

Po týdnu dovolené v Čechách jsem zase zpátky ve Worcesteru. Británie mě konečně přivítala správným anglickým počasím, tedy deštěm, lezavou zimou a docela vysokou vlhkostí. Počasí ve Velké Británii je skutečně důležité, což se pokusím dokázat nejen tím, že vystupuje jako jedno z maturitních témat v angličtině.

Konverzační vata

Když nevíš, co říct, začni mluvit o počasí. Zatímco v Čechách je počasí naprosto zoufalý únik z konverzační tísně, v Anglii je to každodenní vážné téma k hovoru. Člověk by řekl, že když většinu roku mají teplotu vzduchu mezi deseti a dvaceti stupni a k tomu většinou prší, že se moc nebude o čem bavit, ale opak je pravdou.

Problém anglického počasí je, že je naprosto nevypočitatelné a mění se častěji než profilové fotky mých přátel na Facebooku. Ráno to vypadá, že bude krásně, v deset se zatáhne a sprchne, do oběda uschnou lavičky, odpolední káva proprší a z práce člověk jede proti ostrému sluníčku a proklíná se, že si v kanceláři zapomněl sluneční brýle.

Kromě rychlého střídání sluníčka a přeháněk se nebe nad Anglií umí zatáhnout i na celý den a i v červenci je venku hnusně, vlhko, fouká studený vítr a doma člověk hledá, kam uklidil tu báječnou teplou deku na zahřátí během dlouhých zimních večerů. V ideálním případě se večer oblačnost konečně protrhá a modré nebe se směje zmrzlému středoevropanovi do ksichtu.

V únoru byly ve Worceseteru každoroční povodně. Letos trvaly dva měsíce.

Těžký život rosniček

Dělat v Anglii moderátorku relace o počasí není úplně záviděníhodná práce. Nikdo moc nevěří tomu, co se říká, i když dle mých pozorování je předpověď z ranního vysílání většinou velmi přesná, a to většinou i na tři dny dopředu.

Také slovní zásoba takové rosničky není úplně jednoduchá. Nestačí říct jen, že bude pršet nebo svítit sluníčko, ale je potřeba použít správné slovíčko pro mžení, mrholení, přeháňku, trvalý déšť, bouřku... Ne, že by český jazyk neměl také spoustu výrazů pro popis počasí, ale ty anglické mají aspoň pro mě úplně jiný zvuk a příchuť. Sunny spells, light showers, foggy, muggy drizzle... Mám pocit, že popisují nějakou pohádkovou bytost a ne to, jak zítra bude.

V neposlední řadě musí taková hlasatelka popsat počasí v celé Británii, která sice není úplně obrovská , ale tím, že leží u moře je na jihu úplně jinak než na severu a na západě jinak než na východě. Obecně se dá říct, že ve Skotsku v podstatě pořád prší a stejně tak v Severním Irsku. Anglie a Wales jsou slunečnější a okolí Londýna je také průměrně nejteplejší. Worcester leží spíš v západní části Anglie, u hranic s Walesem a i když jsme docela na jihu, je tady zatím většinou kolem dvaceti stupňů, což je na mě docela zima. Kolem Londýna bývá i o pět stupňů víc. Na jižním pobřeží se dokonce dá občas i koupat, nebo se aspoň hrdinně povalovat na pláži a nemít husí kůži. No moc tomu nevěřím.

Opalování v Anglii odborníci doporučují pod dekou a s horkým čajem v termosce

Já tu mám zatím na počasí štěstí a v zásadě tu skoro neprší. Jsem tu už čtyři týdny a za tu dobu propršely maximálně čtyři dny, což není vůbec špatné skóre. Kdybyste náhodou chtěli jet do Anglie a zažít opravdický anglický déšť, zkuste Buxton. Krásné městečko uprostřed Peak District (národní park), kde prší v podstatě pořád. Naopak prý nejvíce sluníčka a nejvyšších teplot si užijí na Jersey, což je malý ostrov na jihovýchod od Velké Británie. Z míst na hlavním ostrově pak vyhrávají Eastbourne a Bognor, která jsou známa především jako letní dovolenková střediska.

V uměleckém zajetí

Slibovaný příspěvek o galeriích na sebe nenechal dlouho čekat. Jak jsem už psala, navštívila jsem Tate Modern a Národní galerii. Vedle nich jsou tu samozřejmě další jako Tate Britain (sbírka britského umění), Národní portrétová galerie (nejen obrazy, ale i fotografie), galerie v Somerset House... Ale člověk nemůže stihnout všechno, takže aspoň ochutnávka.

Národní galerie

Veliká budova, nebo spíš několik srostlých budov na Trafalgarském náměstí skrývá rozsáhlou sbírku obrazů od raných z gotických oltářů po impresionisty počátku dvacátého století.

Bohužel v den, kdy jsem se rozhodla navštívit Národní galerii, se konaly hned dvě zásadní akce. První byla londýnská Pride Parade, kvůli které byl ohrazený a totálně narvaný celý Trafalgar, takže dostat se k budově galerie bylo skutečné dobrodružství. Vzhledem k tomu byla také uzavřena většina vchodů a člověk se tak nakonec musel ještě prodrat přes další lidi ke vchodu přesně na druhé straně náměstí. Naštěstí se neudělala žádná velká fronta a tak jsem se po chvíli dostala do síní plných starých mistrů.

Tohle je sice fotka z jiného roku, ale letos to vypadalo úplně stejně. Galerie v pozadí

Druhá nepříjemná událost byla "staff industrial action", což je politicky korektní název pro stávku. Když jsem to teď hledala na stránkách, nezjistila jsem, proč přesně stávkují, ale asi kvůli krácení platů, snižování stavů personálu a vůbec, prostě škrty. Důsledkem nicméně bylo to, že snad polovina galerie byla zavřená.

Klasika, kterou proslavila Šifra mistra Leonarda. Existuje několik verzí, ta z knížky je v Louvre

Naštěstí nechali otevřené ty nejdůležitější části, tedy nejstarší sbírku s obrazem od Leonarda Da Vinciho (Pana Marie ve skalách) a dalšími mistry (Jan van Eyck, Botticelli, Tintoretto, Rafael...). V tomhle ohledu galerie výrazně nepřekvapila, snad jen potěšila tím, že u každého obrazu byl krátký popisek, co se na obraze nachází, do jaké doby patří a pod jakým vlivem ho autor vytvořil. Stejné pravidlo platilo i pro Tate Modern i V&A muzeum.

Van Gogha mám ráda, ale to hle je trochu moc žlutý...

Druhou nejvýznamnější částí sbírky jsou samozřejmě impresionisté. Klenotem mezi mini jsou Slunečnice od Van Gogha a také jeho Židle a ještě jedna (dvě?) krajinky. Impresionisté zabírají celkově tři menší místnosti, nechybí žádné slavné jméno, ale co mi tak přišlo, tak už tady není žádný skutečný mistrovský kousek. No jo, kdo jednou viděl Musee d'Orsay v Paříži bude už všude jinde asi zklamaný.

Tate Modern

Stejně jako mi v New Yorku nemohla uniknout MoMA, nemohla jsem minout ani Tate Modern v Londýně. "Tate" pod sebou sdružuje několik muzeí, největší je Tate Britain, následuje Tate Modern a někde dál je Tate Liverpool a snad jedno nebo dvě další. V Liverpoolské pobočce jsem byla asi před čtyřmi lety a mám na ní skvělé vzpomínky.

Ach, ty krásné doky...

Bylo to tehdy těžké rozhodování. Vypláznout pálku za muzeum milovaných The Beatles nebo prozkoumat intelektuální muzeum moderního umění, které však nestálo ani penny. Byla jsem ještě studentská socka, takže vyhrál Tate Liverpool. A bylo to asi první muzeum moderního umění, které jsem navštívila a které se mi ohromě líbilo (nepočítám pár výstav v Rudolfinu, která jsou vždycky skvělé). Pamatuju si obrovská Pollockova plátna, která teprve tváří v tvář působí, jak mají, a ne jen jako příšerné cákanice v učebnici výtvarné výchovy. Kromě toho tam byla spousta futuristických instalací, některé dokonce interaktivní. A někde se tam promítala kráva a zvonil telefon.

S velkým očekáváním jsem tedy vstupovala do Tate Modern. Galerie je situována v budově bývalé elektrárny na klidnějším břehu Temže. Už pár let přímo k ní vede od katedrály sv. Pavla "Millenium bridge", který si určitě pamatujete s filmu Harryho Pottera, ve kterém byl na začátku zničen Voldemortem (téměř jistě na začátku 5. dílu, možná 6. e nebo 7., ale je to bez záruky).

A mezi námi, Temže je pěkně špinavej kanál

Zvenčí vypadá stará průmyslová budova monstrózně a těšila jsem se, že bude až po strop narvaná moderním uměním, které nikdy nestihnu všechno prohlédnout. Jaké bylo moje zklamání, když jsem zjistila, že naprostá většina budovy je prázdná, vyklizená hala na dně s pokladnami a šatnou. Žádná obří instalace uprostřed a vlastně ani na kraji. Nic, jen surový prostor. I když podle fotek tam občas nějaká instalace je, tak jsem jen asi měla smůlu.

Výstavní sály se rozkládají ve třech patrech a na každém jsou dvě oddělené části. Druhé patro je věnováno dočasným výstavám a za jejich návštěvu se samozřejmě platí. Jména ani upoutávky mě moc nezaujaly, takže jsem prošla jen zdarma přístupnou část.

V první části jménem "Poetry and Dream" jsou nejstarší a nejcennější obrazy v celé galerii. Najdete tu Picassa, Dalího nebo Magritta. Navíc jsem v téhle části chytla i komentovanou prohlídku, která třeba u obrazů Magritta a Picassa byla víc než poučná.

Magrittův mistrovský kousek. Spáč a jeho sen. Nebo je to snad rakev?

V druhé části se jménem "Making traces" se zaměřili na díla, která jsou vytvořena pohybem těla nebo se sním nějak přímo propojují. Nejzajímavější asi byly "obleky" od Rebeccy Horn. Vytváří různá masky, křídla, rohy, které dávají tělu nový rozměr. Jejich vystavení je celkem nudné, ale na malých obrazovkách se promítají fotografie a krátká videa, kdy je v nich někdo oblečený a nějak se pohybuje a vytváří tak iluzi nadpřirozenosti.

Nejvíce se mi líbila křídla, ale jejich obrázek nikde nemůžu najít a tohle přesně vystihuje podstatu jejího díla

Samostatnou místnost tu má Rothko, můj oblíbenec. Oficiálně je zařazena mezi Making Traces, ale svojí atmosférou se zcela vymyká zbytku galerie. Vystavují jeho pozdní plátna, která vytvářel pro luxusní restauraci Four Seasons v New Yorku. Právě o těchto plátnech je i hra Červená uváděná v Divadle v Řeznické. Rothko se tehdy propadal do vlastní deprese a odmítal se dál podřizovat okolnímu světu. Jeho temné obrazy nakonec v restauraci nikdy neskončily a místo toho je umělec věnoval Tate Moderm, především kvůli celoživotnímu obdivu k britskému umění. Vystavují všech devět pláten v místnosti s tlumeným osvětlením. Instalace svou komplexností docela připomíná Monetovu Oranžerii v Paříži, i když tahle je samozřejmě mnohem pochmurnější.

Takhle by se to Rothkovi určitě líbilo

Ve třetím patře se nachází části "Energy and Process" a "Structure and Clarity". Z té první si nepamatuju v podstatě nic, nebo aspoň nic, co by mě nějak oslovilo, či zanechalo hlubší dojem. Naopak druhá část oslavuje geometrické tvary, čistotu provedení, světelné klamy, triky a dokonalou přesnost. Jako celek na mě právě tahle část působila nejlépe, i když nejsem moc schopná jmenovat konkrétní kousky, které by se mi vryly do paměti.

Nic speciálního, ale mě se to prostě líbí. A nezkoušejte na mě zlatý řez ani doplňkové barvy, jsou tam, ale kazíte to.

Kromě toho se ve třetím patře nachází místnost s další Warholovou Marylin (diptich?) a také místnost věnovaná tvorbě Nan June Paik, která si šikovně hraje s promítací technikou, starými obrazovkami nebo sestavuje roztomilé blikající robůtky. Nejvíce se mi líbila instalace s vajíčkem. Na stole je vejce, na ně míří kamera, jejíž obraz jde přímo do vedlejší mini televizky. Vedle toho stojí druhá, úplně stejná mini televizka, ze které ale někdo vyndal obrazovku a místo ní tam postavil další skutečné vajíčko. Připomínalo mi to dětství, kdy člověk přemýšlel, jak se ti lidé do té televize můžou vejít.

Nakonec jsem našla i fotku mnou neobratně popsaného díla (pro zvětšení stačí kliknout ;-))

Pokud porovnám sbírky těchto dvou londýnských galerií s ostatními světovými domy umění, patří sice mezi to nejlepší na světě, ale úplného vrcholu nedosahují. V čem ovšem většinou vynikají je příjemné uspořádání kolekce, dobrá souhra jednotlivých děl a hlavně úžasnými popisky u všech děl, která třeba v Paříži úplně chybí! A druhá výhoda je, že všechno je přístupné zdarma a v podstatě bez front. Zároveň se předpokládá, že člověk sám hodí nějaké peníze do kasiček, které jsou rozmístěny po celém muzeu. Což jsem jako "bohatá" programátorka taky poctivě udělala.

Poznámka na konec: až pojedete za rok či dva do Londýna, počítejte s tím, že vystavené obrazy se změní a pravděpodobně uvidíte úplně jiné muzeum než já (to se netýká starých mistrů a nejlepších obrazů, Slunečnice budou v galerii vždycky).