Ráda bych popsala, jak vypadá typický pracovní den britského bílého límečku (= kancelářské krysy), ale naše firma je přeci jen specifická tím, že se skládá z lidí, kteří pracují po celém světě a není tedy příliš důležité, jestli je člověk v kanclu, doma nebo kdy jde na oběd. Jedinou povinností je včas se připojit k schůzkám, které probíhají přes Skype.
Doprava do práce
Jsem si jistá, že v Londýně a jiných velkých městech většina lidí používá veřejnou dopravu, ale tady ve Worcesteru tomu tak není. Snad všichni moji kolegové jezdí do práce autem nebo na kole, místní autobusy nepoužívá nikdo. Naše kancelář se nachází v malém kancelářském komplexu na kraji města a třeba odpoledne tu autobus jede jednou za hodinu. Navíc jede z nějaké vesnice v okolí a naprosto pravidelně má tak 20 minut zpoždění. Nikdo kromě mě tady na něj ale stejně nečeká.
I když si člověk koupí nějaké předplatné, tak ho jedna jízda vyjde na dvě libry, což není málo za desetiminutovou cestu autobusem. Samozřejmě měsíční předplatné může vyjít ještě levněji, ale stejně to nikoho nezajímá, protože autem je to mnohem pohodlnější a ještě levnější. Já mám štěstí, že bydlím nedaleko centrální autobusové stanice, protože doprava tu kopíruje sluníčkové schéma, takže všechny autobusy začínají na centrálním nádraží a většina lidí by tam musela při cestě do práce přestupovat. Takže ekologové, jděte se vycpat, už abych taky měla auto.
S prací se to nepřehání
Aspoň u nás nikdo nikomu nekouká přes rameno, jestli pracuje, jak má. Není problém si ráno přečíst zprávy, maily případně si odskočit na nákup. I podle workcampu, kde jsem byla před 4 lety, jde Britům hlavně o to, aby práce byla hotová. Není problém si kdykoliv udělat přestávku na čaj či kávičku a zakecat se v kuchyňce s kolegou.
Většina kolegů pracuje aspoň dva dny v týdnu z domova. I proto je v místních domech většinou víc ložnic (4 jsou standard), protože jedna z nich slouží jako kancelář.
Co se týká oblečení, žádné nařízení tu nemáme. Předpokládá se, že přijdeme oblečeni nějak rozumně. Zase tolik mezinárodních návštěv tu nemáme, o klientech ani nemluvě. I tak většina kolegů chodí do práce v košili a dlouhých kalhotách.
Odfláknuté obědy, výborné svačinky
Když se vezme slovo "lunch", tak to neznamená přímo "oběd", ale spíš malé hlavní jídlo. "Dinner" je naopak velké hlavní jídlo. Pro večeři samotnou by se dalo použít spíš slovíčko "supper" a pro oběd ani nevím, což svědčí o jeho důležitosti.
I když v tomhle komplexu pracují aspoň dvě, tři stovky lidí, není tu žádná restaurace ani bufet, kde by se dalo dostat nějaké teplé jídlo. Jediný zdroj potravy tak představuje malý bufet, kde dělají různá sendviče a saláty. Dobře, teď jim trochu křivdím, protože dělají teplé "jacket potato", což je pečená brambora nacpaná nějakou náplní a také denní specialita bývá teplého rázu, třeba kuřecí kari s rýží nebo houska s masovými koulemi. Většina lidí, co chce obědvat něco většího si nosí oběd z domova v krabičce.
Z nějakého důvodu se u nás ve firmě zatím nezrodil žádný obědový rituál. Většina lidí si mezi dvanáctou a druhou vytáhne něco z tašky nebo si skočí koupit něco do bufetu a sní si to u pracovního stolu. Na druhou stranu lidé z vedlejší firmy, ve které mám úplně náhodou známého couchsurfera, chodí na obědy každý den pravidelně v půl druhé a obědvají společně venku nebo v zasedačce. Zatím mám na počasí štěstí, tak se k nim venku většinou přidám (do jejich zasedačky samozřejmě nemám přístup).
Co říci závěrem. Funguje to tady trochu jinak, ale výhoda rozhodně je, že zatím jsem nenarazila na nic, co by se nedalo nějak přizpůsobit. Obědy si nosím v krabičce, auto dostanu v zápětí a zbytek je tu hodně příjemný. Navíc máme naprosto luxusně vybavenou kuchyňku a místní horká čokoláda, kterou si dělám po obědě místo kávy mi bude hodně chybět. Taky téměř každý den nějaký kolega přinese nějaké mlsání. Jednou je to koláč, jindy jahody a potřetí zmrzlina, kterou koupil přes oběd v nedalekém Tescu. Navíc je tu neustále plná krabice různých sladkostí a brambůrek (nejen octových) a tak, když člověka honí mlsná, snadno jí obelstí sladkůstkou za padesát pencí.
Doprava do práce
Jsem si jistá, že v Londýně a jiných velkých městech většina lidí používá veřejnou dopravu, ale tady ve Worcesteru tomu tak není. Snad všichni moji kolegové jezdí do práce autem nebo na kole, místní autobusy nepoužívá nikdo. Naše kancelář se nachází v malém kancelářském komplexu na kraji města a třeba odpoledne tu autobus jede jednou za hodinu. Navíc jede z nějaké vesnice v okolí a naprosto pravidelně má tak 20 minut zpoždění. Nikdo kromě mě tady na něj ale stejně nečeká.
I když si člověk koupí nějaké předplatné, tak ho jedna jízda vyjde na dvě libry, což není málo za desetiminutovou cestu autobusem. Samozřejmě měsíční předplatné může vyjít ještě levněji, ale stejně to nikoho nezajímá, protože autem je to mnohem pohodlnější a ještě levnější. Já mám štěstí, že bydlím nedaleko centrální autobusové stanice, protože doprava tu kopíruje sluníčkové schéma, takže všechny autobusy začínají na centrálním nádraží a většina lidí by tam musela při cestě do práce přestupovat. Takže ekologové, jděte se vycpat, už abych taky měla auto.
 |
| Tak tady v druhém patře pracuji. V komplexu jsou asi 4 podobné budovy |
S prací se to nepřehání
Aspoň u nás nikdo nikomu nekouká přes rameno, jestli pracuje, jak má. Není problém si ráno přečíst zprávy, maily případně si odskočit na nákup. I podle workcampu, kde jsem byla před 4 lety, jde Britům hlavně o to, aby práce byla hotová. Není problém si kdykoliv udělat přestávku na čaj či kávičku a zakecat se v kuchyňce s kolegou.
Většina kolegů pracuje aspoň dva dny v týdnu z domova. I proto je v místních domech většinou víc ložnic (4 jsou standard), protože jedna z nich slouží jako kancelář.
Co se týká oblečení, žádné nařízení tu nemáme. Předpokládá se, že přijdeme oblečeni nějak rozumně. Zase tolik mezinárodních návštěv tu nemáme, o klientech ani nemluvě. I tak většina kolegů chodí do práce v košili a dlouhých kalhotách.
Odfláknuté obědy, výborné svačinky
Když se vezme slovo "lunch", tak to neznamená přímo "oběd", ale spíš malé hlavní jídlo. "Dinner" je naopak velké hlavní jídlo. Pro večeři samotnou by se dalo použít spíš slovíčko "supper" a pro oběd ani nevím, což svědčí o jeho důležitosti.
I když v tomhle komplexu pracují aspoň dvě, tři stovky lidí, není tu žádná restaurace ani bufet, kde by se dalo dostat nějaké teplé jídlo. Jediný zdroj potravy tak představuje malý bufet, kde dělají různá sendviče a saláty. Dobře, teď jim trochu křivdím, protože dělají teplé "jacket potato", což je pečená brambora nacpaná nějakou náplní a také denní specialita bývá teplého rázu, třeba kuřecí kari s rýží nebo houska s masovými koulemi. Většina lidí, co chce obědvat něco většího si nosí oběd z domova v krabičce.
Z nějakého důvodu se u nás ve firmě zatím nezrodil žádný obědový rituál. Většina lidí si mezi dvanáctou a druhou vytáhne něco z tašky nebo si skočí koupit něco do bufetu a sní si to u pracovního stolu. Na druhou stranu lidé z vedlejší firmy, ve které mám úplně náhodou známého couchsurfera, chodí na obědy každý den pravidelně v půl druhé a obědvají společně venku nebo v zasedačce. Zatím mám na počasí štěstí, tak se k nim venku většinou přidám (do jejich zasedačky samozřejmě nemám přístup).
Co říci závěrem. Funguje to tady trochu jinak, ale výhoda rozhodně je, že zatím jsem nenarazila na nic, co by se nedalo nějak přizpůsobit. Obědy si nosím v krabičce, auto dostanu v zápětí a zbytek je tu hodně příjemný. Navíc máme naprosto luxusně vybavenou kuchyňku a místní horká čokoláda, kterou si dělám po obědě místo kávy mi bude hodně chybět. Taky téměř každý den nějaký kolega přinese nějaké mlsání. Jednou je to koláč, jindy jahody a potřetí zmrzlina, kterou koupil přes oběd v nedalekém Tescu. Navíc je tu neustále plná krabice různých sladkostí a brambůrek (nejen octových) a tak, když člověka honí mlsná, snadno jí obelstí sladkůstkou za padesát pencí.
Žádné komentáře:
Okomentovat