Od obzoru k obzoru se rozkládají pole a louky oddělené malými remízky či nízkými kamennými zídkami. V dohledu je několik ovčích stád, jedno kraví a pár koní se pase v sousední ohradě. Uprostřed se tyčí mohutný strom, pod kterým zvířata naleznou stín v parnu, které sem nikdy nepřijde. V dálce vykukuje věž kostela a o kousek dál se sluneční svit odráží od střechy, která je ještě mokrá od posledního deště. Prostě anglická venkovská idylka.
Procházka po pastvinách
V neděli jsem se setkala s jednou couchsurferkou a společně jsme vyrazily na celodenní procházku po okolí vesničky, ve které bydlí. Kinver, jako každé anglické městečko, má svojí High Street, která tvoří páteř města, najdete tu drtivou většinu obchodů a radnici. Většina domů na ní bude z doby průmyslové revoluce, ale někde se zachovali i staré hrázděné domy ze středověku.
Jako snad každá vesnice ve Velké Británii i tahle má svojí specialitku, kterou jinde nenajdete. Kinver se pyšní skalními domy, u kterých je velká část místností vytesána do pískovcové skály a pouze přední stěna bývá zděná s okny a dveřmi. Při naší procházce jsme viděly i jeden zcela opuštěný bývalý domeček, ze kterého už zbyla jen jeskyně s krbem a okenními rámy. Většina lidí tyhle ztracené domečky nezná a místo toho se chodí dívat na ty státem udržované.
Většinu naší procházky jsme ale strávili na polních cestách, které vedly ohradami s různými hospodářskými zvířaty (například i velmi přátelskými koňmi). Okolí Kinveru je docela placaté, ale aspoň se kvůli dalekému rozhledu nemusí člověk hrabat moc daleko. V Anglii je většina krajiny přeměněna na louky a pole, takže žádné stromy výhledu nebrání.
Ledbury, další vesnický klenot
Už v pátek večer jsem navštívila jinou z okolních vesnic. Takhle už má deset tisíc obyvatel, takže je to spíš městečko, ale rozhodně pořád patří do kategorie venkov. Jela jsem tam na promítání filmu "La jula de oro" (Golden dreams = Zlaté sny, drsné, ale doporučuji). Místní malé kino udržuje při životě Klub přátel filmu a každý měsíc tu promítá jeden vybraný film. Kromě toho kino funguje i jako divadlo a občas živě přenáší představení z londýnských velkých operních i činoherních scén (podobné vysílání se dá navštívit i v několika pražských kinech).
Kromě toho Ledbury vyniká svou High street se spoustou hrázděných domů, starobylým kostelem a romantickou okolní přírodou. Jako skoro každý kousek pole i tady mají svého romantického autora/autorku, který v okolí napsal své nejlepší verše.
Jet na film by mě asi nenapadlo, kdybych tam opět neměla jeden couchsurferský kontakt. Dáma ve věku mojí mamky je hrdým vlastníkem prvního pasivního domu ve vesnici (věděli jste, že kočičí dvířka do pasivního domu jsou strašně drahá a kočky se jimi stejně nenaučí chodit?), členkou zmíněného filmového klubu a programátorkou pro databáze Oracle. Kromě toho se se skupinou dalších lidí zasadila o umístění solárních panelů na střechu radnice a zdravotního střediska.
Už v minulosti jsem potkala podobnou aktivní paní z Buxtonu, která pro změnu vedla svůj vlastní obchůdek se zdravou výživou a angažovala se v boji proti stavbě Tesca. Z toho důvodu mám pocit, že se tu lidé jaksi víc starají o to, co se v jejich městečku děje. Neustále mají nějaké akce pro veřejnost jako divadlo, kino, autorské čtení nebo třeba kurzy společenských tanců pro dospělé. Ani Vodolka není úplně mrtvá díra, ale stejně mám pocit, že její kulturní akce těm místním nesahají ani po kotníky.
Procházka po pastvinách
V neděli jsem se setkala s jednou couchsurferkou a společně jsme vyrazily na celodenní procházku po okolí vesničky, ve které bydlí. Kinver, jako každé anglické městečko, má svojí High Street, která tvoří páteř města, najdete tu drtivou většinu obchodů a radnici. Většina domů na ní bude z doby průmyslové revoluce, ale někde se zachovali i staré hrázděné domy ze středověku.
Jako snad každá vesnice ve Velké Británii i tahle má svojí specialitku, kterou jinde nenajdete. Kinver se pyšní skalními domy, u kterých je velká část místností vytesána do pískovcové skály a pouze přední stěna bývá zděná s okny a dveřmi. Při naší procházce jsme viděly i jeden zcela opuštěný bývalý domeček, ze kterého už zbyla jen jeskyně s krbem a okenními rámy. Většina lidí tyhle ztracené domečky nezná a místo toho se chodí dívat na ty státem udržované.
Většinu naší procházky jsme ale strávili na polních cestách, které vedly ohradami s různými hospodářskými zvířaty (například i velmi přátelskými koňmi). Okolí Kinveru je docela placaté, ale aspoň se kvůli dalekému rozhledu nemusí člověk hrabat moc daleko. V Anglii je většina krajiny přeměněna na louky a pole, takže žádné stromy výhledu nebrání.
Kolem poledne jsme došly do sousední vesnice Enville. Ta pro změnu vyniká vlastním minipivovarem a jejich zázvorový ale ("ejl" = anglický typ piva) mi moc chutnal. Navíc neměl skoro žádné bublinky, které mi jinak bohužel nedělají moc dobře. Kromě toho se v Envillu nachází krásný kostelík, kriketové hřiště a také minizámeček, jehož majitelé vlastní okolní polnosti.
Už v pátek večer jsem navštívila jinou z okolních vesnic. Takhle už má deset tisíc obyvatel, takže je to spíš městečko, ale rozhodně pořád patří do kategorie venkov. Jela jsem tam na promítání filmu "La jula de oro" (Golden dreams = Zlaté sny, drsné, ale doporučuji). Místní malé kino udržuje při životě Klub přátel filmu a každý měsíc tu promítá jeden vybraný film. Kromě toho kino funguje i jako divadlo a občas živě přenáší představení z londýnských velkých operních i činoherních scén (podobné vysílání se dá navštívit i v několika pražských kinech).
 |
| Místní trh na kuřích nožkách |
Kromě toho Ledbury vyniká svou High street se spoustou hrázděných domů, starobylým kostelem a romantickou okolní přírodou. Jako skoro každý kousek pole i tady mají svého romantického autora/autorku, který v okolí napsal své nejlepší verše.
Jet na film by mě asi nenapadlo, kdybych tam opět neměla jeden couchsurferský kontakt. Dáma ve věku mojí mamky je hrdým vlastníkem prvního pasivního domu ve vesnici (věděli jste, že kočičí dvířka do pasivního domu jsou strašně drahá a kočky se jimi stejně nenaučí chodit?), členkou zmíněného filmového klubu a programátorkou pro databáze Oracle. Kromě toho se se skupinou dalších lidí zasadila o umístění solárních panelů na střechu radnice a zdravotního střediska.
Už v minulosti jsem potkala podobnou aktivní paní z Buxtonu, která pro změnu vedla svůj vlastní obchůdek se zdravou výživou a angažovala se v boji proti stavbě Tesca. Z toho důvodu mám pocit, že se tu lidé jaksi víc starají o to, co se v jejich městečku děje. Neustále mají nějaké akce pro veřejnost jako divadlo, kino, autorské čtení nebo třeba kurzy společenských tanců pro dospělé. Ani Vodolka není úplně mrtvá díra, ale stejně mám pocit, že její kulturní akce těm místním nesahají ani po kotníky.
Žádné komentáře:
Okomentovat