Bydlím sice ve stotisícovém městě, ale kulturou se to tady moc nepřetrhne. Mají tu sice dvě kina, obrovskou knihovnu, velký nákupák, ale pouze jedno mizerné divadlo. Všichni z Worcestershiru (hrabství - jako náš kraj) vědí, že na nejlepší divadlo se musí do Great Malvern.
Malá vesnice pod velkou horou
Malvern Hills by podle názvu měly být hory, ale podle mě je to jen jeden větší hřeben, který výrazně vystupuje nad jinak rovnou krajinou. Pod ním se krčí vesnice plná zbohatlických rezidencí a krásným divadlem.
Historické prameny, které doufám wikipedie poctivě cituje, praví, že Great Malvern bylo založeno v jedenáctém století jako klášter ve stínu velké hory. V sedmnáctém století se začalo měnit na lázeňské město a to je taky důvod, proč tu najdete tolik velkých a krásných domů. Nikdy tu nebyly továrny, kolem kterých by bylo potřeba postavit řady malých cihlových domků, které jinak tvoří každé město v tomhle státě.
Se zbytkem světa je Great Malvern spojeno samozřejmě silnicí, ale také železnicí, kterou jsem přicestovala minulou středu i já. Po pár minutách chůze jsem dorazila do krásného parku, na jehož kraji se nachází budova místního divadla.
Malvern Theatres mají několik scén, při čemž tu největší nazývají Festival theatre. Před pár lety prošla důkladnou rekonstrukcí, takže vypadá úplně nově, při tom ale loni divadlo oslavilo šedesáté narozeniny. Hlavní sál je velikostí srovnatelný třeba s Divadlem Komedie a ten večer bylo narváno.
Vzpomínkový guláš, kuchař Alzheimer
V Anglii divadla fungují stejně jako v USA, tedy jako seriálová. To znamená, že hrají jednu inscenaci tak dlouho, dokud je o ní zájem a když ten opadne, nasadí něco nového. Pokud se nějaká hra povede natolik, že zájem neustává, vydá se celý tým na cestu po divadlech v celé zemi a někdy i za její hranice. Malá divadla jako to v Great Malvern nemají tolik peněz, aby mohla sama nacvičit velké šou a uvádět je po nějakou delší dobu, už jenom proto, že publikum tady není tak velké. Většinu času proto žije ze zájezdových představení.
Já jsem navštívila hru francouzského autora Floriana Zellera jménem Otec původně secvičenou pro divadlo v Bath. Devadesátiminutové představení bez přestávky se skládalo z rozházených vzpomínek jednoho staršího muže, který onemocněl Alzheimerem. Divák sleduje vzpomínky, jak si je stařec vybavuje, tedy pomíchané jak v čase, tak i osobami, které se v nich vyskytují. Teprve ke konci představení si divák dá dohromady, jaký že příběh se ve skutečnosti odehrál a v komorní scéně mezi pacientem a ošetřující sestrou smutně sleduje, jak na rozdíl od něj, hlavní postava si už děj dohromady nikdy nedá.
Pochybuji, že by přesně tahle inscenace někdy zamířila do Čech, ale hru jako takovou jistě některé divadlo brzo nacvičí. A v takovém případě si jí nenechte ujít. Navíc pokud hlavní postavu bude hrát tak okouzlující pán jako Kenneth Cranham, bude jistě stejně neodolatelná jako tady. Úplně v té roli vidím třeba Vladimíra Kratinu. Haló, vy tam v Činoheráku, tohle by se vám do repertoáru mohlo hodit, ne?
Co se týká samotné inscenace, ničím se nelišila od typických českých představení a stejně tak publikum bylo v zásadě stejné jako to české. Možná mi přišlo, že většina lidí je spíše starších, řekněme kolem padesátky či šedesátky, což mi přijde, že je vyšší průměrný věk oproti českému publiku, zvláště když uvážím, že se jednalo o moderní hru na vážné téma.
Jediná výtka míří na program k představení. Prodávali ho za tři libry a vypadal jako pěkný tlustý sešit plný zajímavých informací. Jaké bylo mé zklamání, když jsem ho otevřela. Většinu stránek pokrývají reklamy a maximálně PR články o místní kulturní komunitě. Pouze na několika stránkách uprostřed se dočtete něco málo o hře. Následují medailonky účinkujících a tvůrců, které se skládají pouze z výčtu filmů, inscenací nebo seriálů, v nichž hráli. Bez jakéhokoliv komentáře, zvýraznění oceněných titulů nebo aspoň těch, ve kterých hráli herci hlavní roli. K ničemu, vyhozené tři libry.V USA takové programy aspoň rozdávají zadarmo, tady si za ně nechají platit. A pozor, spousta diváků si je taky koupila, opravdu nechápu proč.
Malá vesnice pod velkou horou
Malvern Hills by podle názvu měly být hory, ale podle mě je to jen jeden větší hřeben, který výrazně vystupuje nad jinak rovnou krajinou. Pod ním se krčí vesnice plná zbohatlických rezidencí a krásným divadlem.
 |
| Lázeňská kolonáda v Great Malvern |
Historické prameny, které doufám wikipedie poctivě cituje, praví, že Great Malvern bylo založeno v jedenáctém století jako klášter ve stínu velké hory. V sedmnáctém století se začalo měnit na lázeňské město a to je taky důvod, proč tu najdete tolik velkých a krásných domů. Nikdy tu nebyly továrny, kolem kterých by bylo potřeba postavit řady malých cihlových domků, které jinak tvoří každé město v tomhle státě.
Se zbytkem světa je Great Malvern spojeno samozřejmě silnicí, ale také železnicí, kterou jsem přicestovala minulou středu i já. Po pár minutách chůze jsem dorazila do krásného parku, na jehož kraji se nachází budova místního divadla.
 |
| Park s divadlem v pozadí. Večerní fotka je dost přepálená, ale tak aspoň pro ilustraci. |
Vzpomínkový guláš, kuchař Alzheimer
V Anglii divadla fungují stejně jako v USA, tedy jako seriálová. To znamená, že hrají jednu inscenaci tak dlouho, dokud je o ní zájem a když ten opadne, nasadí něco nového. Pokud se nějaká hra povede natolik, že zájem neustává, vydá se celý tým na cestu po divadlech v celé zemi a někdy i za její hranice. Malá divadla jako to v Great Malvern nemají tolik peněz, aby mohla sama nacvičit velké šou a uvádět je po nějakou delší dobu, už jenom proto, že publikum tady není tak velké. Většinu času proto žije ze zájezdových představení.
Já jsem navštívila hru francouzského autora Floriana Zellera jménem Otec původně secvičenou pro divadlo v Bath. Devadesátiminutové představení bez přestávky se skládalo z rozházených vzpomínek jednoho staršího muže, který onemocněl Alzheimerem. Divák sleduje vzpomínky, jak si je stařec vybavuje, tedy pomíchané jak v čase, tak i osobami, které se v nich vyskytují. Teprve ke konci představení si divák dá dohromady, jaký že příběh se ve skutečnosti odehrál a v komorní scéně mezi pacientem a ošetřující sestrou smutně sleduje, jak na rozdíl od něj, hlavní postava si už děj dohromady nikdy nedá.
Pochybuji, že by přesně tahle inscenace někdy zamířila do Čech, ale hru jako takovou jistě některé divadlo brzo nacvičí. A v takovém případě si jí nenechte ujít. Navíc pokud hlavní postavu bude hrát tak okouzlující pán jako Kenneth Cranham, bude jistě stejně neodolatelná jako tady. Úplně v té roli vidím třeba Vladimíra Kratinu. Haló, vy tam v Činoheráku, tohle by se vám do repertoáru mohlo hodit, ne?
 |
| Kenneth Cranham, hlavní role Otce |
Jediná výtka míří na program k představení. Prodávali ho za tři libry a vypadal jako pěkný tlustý sešit plný zajímavých informací. Jaké bylo mé zklamání, když jsem ho otevřela. Většinu stránek pokrývají reklamy a maximálně PR články o místní kulturní komunitě. Pouze na několika stránkách uprostřed se dočtete něco málo o hře. Následují medailonky účinkujících a tvůrců, které se skládají pouze z výčtu filmů, inscenací nebo seriálů, v nichž hráli. Bez jakéhokoliv komentáře, zvýraznění oceněných titulů nebo aspoň těch, ve kterých hráli herci hlavní roli. K ničemu, vyhozené tři libry.V USA takové programy aspoň rozdávají zadarmo, tady si za ně nechají platit. A pozor, spousta diváků si je taky koupila, opravdu nechápu proč.
Žádné komentáře:
Okomentovat