To nejlepší z londýnských muzeí

Mám pocit, že jsem nakoukla do snad všech důležitých muzeí v Londýně. V Britském muzeu a v Muzeu madam Tussauds jsem byla snad před deseti lety, takže o nich se zmiňovat nebudu. Na mém letošním seznamu se ocitnuly: Přírodovědecké muzeum, Victoria and Albert Museum, Národní galerie, Tate Modern... a to by snad mohlo stačit, ne?

Přírodovědecké muzeum

Nedá se nic dělat, musím srovnávat s muzeem v New Yorku a Washingtonu. Všechna s vychloubají svojí unikátní sbírkou dinosauřích koster. Ta ve Washingtonu je asi nejmenší a její největší chlouba, kostra T-Rexe, se v době mojí návštěvy restaurovala. V New Yorku i Londýně byly obě expozice docela podobné, ta londýnská možná o něco moderněji zpracovaná, ale v zásadě si nemají co závidět.

Co se týká ostatních expozic, tak londýnská i washingtonská vynikají expozicemi minerálů a geologickou sekcí vůbec. Osobně se mi líbila víc ta washingtonská, protože obsahovala krásné kameny a to jak v surovém stavu, tak i zakomponované do božských šperků.

Na tuhle kostru se do Londýna chodí všichni dívat

Londýn tak proti americkým bratříčkům pokulhává pouze v oblasti vycpanin. V Londýně jich mají relativně málo a jejich instalace se blíží spíš staré instalaci v českém Národním než k moderním scénkám za velkou louží. Na druhou stranu žádná část nebyla vyloženě ubohá nebo zbytečná. V každé se člověk něco dozvěděl, prohlédl si skutečné exponáty a v některých částech si vyzkoušel přírodu na vlastní kůži. Takže s tohohle souboje vychází jako vítěz boxer z ostrovního království.

Victoria and Albert Museum

Podle popisu se jedná o sbírku aplikovaného a dekorativního umění. Popravdě mě tohle sousloví moc nezaujalo a vůbec jsem neplánovala tuto instituci navštívit. Nachází se ale hned vedle Přírodovědeckého muzea a tak mi při čekání na autobus padl do oka plakát s upoutávkou na výstavu bot napříč stoletími. No která by holka nechtěla takovou výstavu navštívit?

A ještě tak poetický název "Boty: Rozkoš a bolest"

Jaké bylo moje zklamání, když jsem po příjezdu do muzea zjistila, že fronta na lístky na dočasné výstavy se táhne přes několik výstavních sálů. No tak jsem si řekla, že si nejdřív muzeum celé projdu a pak se uvidí, jestli se fronta nesmrskne. Moc jsem od toho nečekala, ale co už.

Jaké bylo moje překvapení, když se i bez výstavy botiček tohle muzeum vyšplhalo na první příčku mého osobního žebříčku atrakcí v britské metropoli. Po prvním sále zaplněném sochami z celé Evropy jsem vešla do velké místnosti s výškou přes dvě patra, zaplněnou sochami, oltáři nebo portály z celého světa. Králem této místnosti je David od Michelangela.

Foceno z prvního patra, lidé jsou proti Davidovi tak maličcí!

 Počkat! Není David náhodou umístěn v galerii ve Florencii? Co nás to tady tahá za fusekli! A jaké portály? No takže na vysvětlenou, v místnosti se nachází pouze sádrové kopie, žádné originály. David byl dárkem Victorii od italského krále (nebo tak nějak podobně) a kde přišli k ostatním exponátům vlastně netuším. Každopádně tuhle obrovskou místnost a její zrcadlovou sestru zabírá spousta odlitků věcí z celého světa. Mezi nejvýraznější kromě Davida patří portál kostela v Santiago de Compostela, Trajánský sloup z Říma (musel být rozpůlen, aby se tam vůbec vešel) a pro Čechy zajímavý odlitek sochy sv. Jiří z Pražského hradu (taková malá soška vedle sv. Víta, mám podezření, že její odlitek byl zároveň trochu zvětšinou...). To všechno v původní velikosti nacpané dohromady ve dvou místtnostech. Ohromující.

Pro představu velikosti, tohle je foceno z ochozu v prvním patře. Jen ten podstavec má na výšku snad 5 metrů!

Zbytek muzea je rozdělen do sekcí většinou podle materiálu/druhu umění. Najdete tu obrazy (nic moc), fotografie (nuda), zlato a stříbro (církevní), šperky (nádherná historická exkurze i moderní extravagance), umělecké kovářství (překvapivě krásné), oblečení (v podstatě jen pár historických kousků), nábytek, nádobí, moderní design i starou dobrou Anglii. Nechybí ani menší sály specializované na umění asijských kultur.

Kovy nemusí být jen o korozi :-)

Po asi třech hodinách, jsem se vrátila k pokladně a zjistila, že fronta se rozplynula. Teda možná ani žádná nebyla, protože to, co jsem ráno viděla, byla fronta na jinou výstavu se zaměřením na módu. Nicméně při procházení muzeem jsem zjistila, že výstava bot je v podstatě jen jedna nevelká místnost, která je sice nacpaná exponáty, ale za devět liber mi to už tak nějak nestálo. Viděla jsem dost, snad někdy příště.

Národní galerie a Tate modern

... už se nám to zase nějak protahuje, nebudu vás trápit a tuhle sekci nechám na příště.

Další střípky britské dopravy

Jak mnozí víte, minulou středu jsem konečně dostala auto, takže už nemusím využívat místní autobusy. Mimo to jsem už důkladně vyzkoušela místní vláčky a také hromadnou dopravu v Londýně. O všechny tyhle střípky bych se chtěla dneska podělit.

Jedeme vlevo, máme automat

Nejdůležitější věc na autě je barva a nejlepší barva je červená. Druhá nejlepší je modrá a takový je i můj malý Ford Fiesta. Kromě barvy je taky podstatný způsob řazení, tedy automat nebo manuál. Volant je samozřejmě na druhé straně než v Čechách, takže i řazení by člověk místo pravou rukou musel obsluhovat levou. Aby to pro mě bylo jednodušší, zvolila jsem automat. A už nechci nikdy nic jiného! Automat nechcípá, nemusí se s citem pouštět spojka ani přidávat plyn, žádné vyřazení na křižovatce a opatrné brzdění motorem před ní, no prostě supííššš.

Modré je moje, červené kolegy, který mě taky svezl! Spousta lidí tu má kabriolety nebo teréňáky...

Dobře, hlavní rozdíl je, že se jezdí na levé straně. Překvapivě je to to nejmenší, co mě tady trápí. Člověk prostě jede za autem před ním a nebo na to nějak myslí, v zásadě není co zkazit. Mnohem horší je hlídání správných pruhů. Už dlouho před odbočkou jsou značeny směry, kam pruh vede a je dobré se včas zařadit. Není to značeno cílovým městem, ale většinou jen číslem silnice či světovou stranou (to znamení, že tenhle pruh vede na silnici, která končí na severu města, třeba).

Další sranda jsou kruhové objezdy. Většinou jsou víceproudové a je důležité zařadit se správně. Vnější pruh je pro první výjezd, vnitřní pro nějaký další. Pokud jedete po kruhu, blikáte doprava a jakmile minete poslední výjezd před tím vaším, začnete blikat doleva. Je pravda, že blinkry používají Britové velmi sporadicky, takže i tak je potřeba jet opatrně a být připraven na nečekané změny směru od okolních vozidel.

Kromě toho je tu i spousta další vychytávek. Není tu žádné pravidlo přednosti zprava nebo zleva. Většina křižovatek má na silnici pruhy, která říkají, kdo má přednost. Když tam nejsou, člověk má jet pomalu a nějak se s ostatními dohodnout. S britskými džentlmeny si pak můžete dávat přednost třeba půl dne.

Tím se dostávám k hlavnímu znaku místního silničního provozu. Všichni jsou ohromně slušní, trpěliví a tolerantní k cizím chybám. Zapomněli jste zvolit správný pruh? Nevadí, první auto vás pustí do toho správného. Snažíte se přijet na hlavní rušnou ulici z malé vedlejší uličky? Nejpozději páté auto vás pravděpodobně pustí, protože ví, že jinak se na hlavní nikdy nedostanete. Na dálnici se chystám až dneska, ale na místních víceproudových silnicích jsem zatím nepotkala žádného agresivního řidiče. No prostě zatím je řízení tady ohromě příjemné a pohodlné.

Vlakem napříč ostrovem

Místní autobusy jsou za trest, ale s vlaky je to mnohem lepší. I když Britové si na ně samozřejmě pořád stěžují.

Na rozdíl od Česka, v Británii už stihli drážního dopravce privatizovat a tak se na různých tratí setkáte s různými společnostmi, které spoje provozují. Tady jsou to především London Midlands, které jak už název napovídá, se specializují na dopravu po Midlands a také na spojení mezi Midlands a Londýnem. Kromě nich v okolí narazíte na Virgin Trains a First Great Western, které naopak obsluhují rychlíky mezi velkými, vzdálenějšími městy.

Z této rozmanitosti samozřejmě vyplývá i to, že lístek na vlak jedné společnosti neplatí na vlak druhé (nebo spíš nemusí platit, ne vždy je to pravidlem), ale člověku je to v podstatě jedno, protože lokálky jsou všechny stejné a rychlíky se kupují dopředu.

Kdybyste někdy potřebovali cestovat po Anglii, vřele doporučuji stránku www.trainline.co.uk, která hledá spoje včetně ceny lístků. Pokud kupujete třeba lístek na trasu mezi Birminghamu a Londýnem aspoň týden dopředu (spíš dva na víkendy), můžete ušetřit i 60% ceny. Naopak na místních spojích je cena stále stejná. Jen občas je nějaká akce "dva za cenu jednoho" nebo neomezené cestování po celá den za fixní částku.

Soupravy tu jezdí pěkné a moderní, třeba na úrovni Pendolína pro rychlíky a City Elefantu pro lokálky. Rychlíky Virgin Trains jsou před každou cestou pečlivě uklizeny, ale lokálky se uklízí jen jednou denně. A to je trochu problém. Lidé jezdící ve vlaku často patří mezi přistěhovalce nebo prostě jen chudá prasata a když člověk jede nějakým večerním vlakem, z té podlahy mu není úplně dobře. Papírky a obaly od jídla se ještě dají snést, ale někdy je i jídlo zašlapáno do koberce nebo je na stolcích rozlitý nějaký nápoj. V Čechách mám pocit, že tohle se tak často nenastává, ale zase nejezdím vlakem tak často...

Další drobná nevýhoda jsou zpoždění, narvané vlaky a občas nějaký ten zrušený spoj. Co se týká zpoždění, já jsem neviděla horší než 10 minut a to se dá. Narvané spoje jsou hlavně z vesnic do Birminghamu, kde prostě někdo zapomněl nějaký ten spoj přidat. Není to vyloženě strašné, ale trochu nepříjemné ano. Naprosto nejhorší jsou zrušené spoje. Někdo mi vyprávěl, jak mu bez pardonu zrušili poslední denní spoj a on se nemohl dostat na letiště. Když je člověk na nádraží v Birminghamu, většinou na tabulích aspoň jeden zrušený spoj vidí. Já měla dosud štěstí, ale rozhodně nikdy nespoléhám na poslední spoj, protože člověk prostě nemá jistotu, že vůbec pojede.

Doprava v Londýně

No tenhle příspěvek bude dlouhý, ale tak čekali jste týden! Poslední kapitolka patří dopravě v Londýně.

Začnu jízdným. Už dlouho se v Londýně jezdí na tak zvanou Oyster card, kde si člověk koupí kredit nebo měsíční kupón. Při nástupu do autobusu si musí kartu u řidiče pípnout a ten zkontroluje, že je platná. V metru jsou turnikety a stejně tak i ve vlacích, které obsluhují okolí Londýna. Na menších nádražích turnikety chybí a člověk nesmí zapomenout si pípnout, jinak bude platit mnohem víc, protože systém neví, kde vlastně jeho cesta začala nebo skončila.

Značka londýnského metra

Ráda bych se podělila i o zkušenosti s cenou jízdného, ale popravdě nemám páru, kolik mě to v Londýně stálo. Nedávno totiž k Oyster card přibyla možnost platit jízdné rovnou a bez přirážky bezkontaktní platební kartou. Kartu člověk nikde neregistruje. Takže žádné fronty a složité zjišťování jízdenek. Pokud jste v Londýně delší dobu, asi bude potřeba pořídit si Oyster card a koupit si nějaký kupón na několik dní najednou, ale pokud jako já strávíte v Londýně jen jednotky dnů, můžete cestovat bez starostí. Systém někdy po půlnoci sám spočítá, kolik jste toho projezdili a buď vám odečte cenu za jednotlivé lístky, nebo, pokud jste cestovali hodně, vám naúčtuje celodenní jízdenku. Prostě to udělá tak, aby to pro vás bylo co nejvýhodnější. Neuvěřitelné.

Co se týká místního metra, je rychlé a jezdí hodně často. Přestupy jsou občas hodně dlouhé, ale vždy dobře značené. Zvlášť starší trasy se potýkají s problémem mizerného odvětrávání, takže občas je ve vlaku docela vedro. Ale aspoň mně to nikdy nepřišlo vyloženě strašné. Navíc jsou prý na obzoru nové klimatizované vozy, takže i tahle nevýhoda se snad brzo stane minulostí. Nejhorší tak bývají uzavřené části tras, každá víkend jiný, takže je potřeba podle toho plánovat svoje cesty. Většinou ale kolem uzavírek stojí nějaký personál, který člověka rychle navede na správnou cestu.

Moderní londýnské double-deckery

Člověk by nebyl v Londýně, kdyby se nesvezl místním dvoupatrovým autobusem. Cestování s nimi je pomalé, ale o něco levnější. Místo úplně vepředu téměř není šance obsadit, ale i tak je sranda se na všechny okolo dívat z patra. Autobusy jezdí celkem často a pravidelně, takže pokud vyloženě nespěcháte, určitě doporučuji je používat. Bývají poloprázdné a klimatizované.

Jo, jste na konci! A příště o londýnských muzeích.

Divadlo v Great Malvern

Bydlím sice ve stotisícovém městě, ale kulturou se to tady moc nepřetrhne. Mají tu sice dvě kina, obrovskou knihovnu, velký nákupák, ale pouze jedno mizerné divadlo. Všichni z Worcestershiru (hrabství - jako náš kraj) vědí, že na nejlepší divadlo se musí do Great Malvern.

Malá vesnice pod velkou horou

Malvern Hills by podle názvu měly být hory, ale podle mě je to jen jeden větší hřeben, který výrazně vystupuje nad jinak rovnou krajinou. Pod ním se krčí vesnice plná zbohatlických rezidencí a krásným divadlem.

Lázeňská kolonáda v Great Malvern

Historické prameny, které doufám wikipedie poctivě cituje, praví, že Great Malvern bylo založeno v jedenáctém století jako klášter ve stínu velké hory. V sedmnáctém století se začalo měnit na lázeňské město a to je taky důvod, proč tu najdete tolik velkých a krásných domů. Nikdy tu nebyly továrny, kolem kterých by bylo potřeba postavit řady malých cihlových domků, které jinak tvoří každé město v tomhle státě.

Se zbytkem světa je Great Malvern spojeno samozřejmě silnicí, ale také železnicí, kterou jsem přicestovala minulou středu i já. Po pár minutách chůze jsem dorazila do krásného parku, na jehož kraji se nachází budova místního divadla.

Park s divadlem v pozadí. Večerní fotka je dost přepálená, ale tak aspoň pro ilustraci.

Malvern Theatres mají několik scén, při čemž tu největší nazývají Festival theatre. Před pár lety prošla důkladnou rekonstrukcí, takže vypadá úplně nově, při tom ale loni divadlo oslavilo šedesáté narozeniny. Hlavní sál je velikostí srovnatelný třeba s Divadlem Komedie a ten večer bylo narváno.

Vzpomínkový guláš, kuchař Alzheimer

V Anglii divadla fungují stejně jako v USA, tedy jako seriálová. To znamená, že hrají jednu inscenaci tak dlouho, dokud je o ní zájem a když ten opadne, nasadí něco nového. Pokud se nějaká hra povede natolik, že zájem neustává, vydá se celý tým na cestu po divadlech v celé zemi a někdy i za její hranice. Malá divadla jako to v Great Malvern nemají tolik peněz, aby mohla sama nacvičit velké šou a uvádět je po nějakou delší dobu, už jenom proto, že publikum tady není tak velké. Většinu času proto žije ze zájezdových představení.

Já jsem navštívila hru francouzského autora Floriana Zellera jménem Otec původně secvičenou pro divadlo v Bath. Devadesátiminutové představení bez přestávky se skládalo z rozházených vzpomínek jednoho staršího muže, který onemocněl Alzheimerem. Divák sleduje vzpomínky, jak si je stařec vybavuje, tedy pomíchané jak v čase, tak i osobami, které se v nich vyskytují. Teprve ke konci představení si divák dá dohromady, jaký že příběh se ve skutečnosti odehrál a v komorní scéně mezi pacientem a ošetřující sestrou smutně sleduje, jak na rozdíl od něj, hlavní postava si už děj dohromady nikdy nedá.

Pochybuji, že by přesně tahle inscenace někdy zamířila do Čech, ale hru jako takovou jistě některé divadlo brzo nacvičí. A v takovém případě si jí nenechte ujít. Navíc pokud hlavní postavu bude hrát tak okouzlující pán jako Kenneth Cranham, bude jistě stejně neodolatelná jako tady. Úplně v té roli vidím třeba Vladimíra Kratinu. Haló, vy tam v Činoheráku, tohle by se vám do repertoáru mohlo hodit, ne?

Kenneth Cranham, hlavní role Otce

Co se týká samotné inscenace, ničím se nelišila od typických českých představení a stejně tak publikum bylo v zásadě stejné jako to české. Možná mi přišlo, že většina lidí je spíše starších, řekněme kolem padesátky či šedesátky, což mi přijde, že je vyšší průměrný věk oproti českému publiku, zvláště když uvážím, že se jednalo o moderní hru na vážné téma.

Jediná výtka míří na program k představení. Prodávali ho za tři libry a vypadal jako pěkný tlustý sešit plný zajímavých informací. Jaké bylo mé zklamání, když jsem ho otevřela. Většinu stránek pokrývají reklamy a maximálně PR články o místní kulturní komunitě. Pouze na několika stránkách uprostřed se dočtete něco málo o hře. Následují medailonky účinkujících a tvůrců, které se skládají pouze z výčtu filmů, inscenací nebo seriálů, v nichž hráli. Bez jakéhokoliv komentáře, zvýraznění oceněných titulů nebo aspoň těch, ve kterých hráli herci hlavní roli. K ničemu, vyhozené tři libry.V USA takové programy aspoň rozdávají zadarmo, tady si za ně nechají platit. A pozor, spousta diváků si je taky koupila, opravdu nechápu proč.

Typický pracovní den

Ráda bych popsala, jak vypadá typický pracovní den britského bílého límečku (= kancelářské krysy), ale naše firma je přeci jen specifická tím, že se skládá z lidí, kteří pracují po celém světě a není tedy příliš důležité, jestli je člověk v kanclu, doma nebo kdy jde na oběd. Jedinou povinností je včas se připojit k schůzkám, které probíhají přes Skype.

Doprava do práce

Jsem si jistá, že v Londýně a jiných velkých městech většina lidí používá veřejnou dopravu, ale tady ve Worcesteru tomu tak není. Snad všichni moji kolegové jezdí do práce autem nebo na kole, místní autobusy nepoužívá nikdo. Naše kancelář se nachází v malém kancelářském komplexu na kraji města a třeba odpoledne tu autobus jede jednou za hodinu. Navíc jede z nějaké vesnice v okolí a naprosto pravidelně má tak 20 minut zpoždění. Nikdo kromě mě tady na něj ale stejně nečeká.

I když si člověk koupí nějaké předplatné, tak ho jedna jízda vyjde na dvě libry, což není málo za desetiminutovou cestu autobusem. Samozřejmě měsíční předplatné může vyjít ještě levněji, ale stejně to nikoho nezajímá, protože autem je to mnohem pohodlnější a ještě levnější. Já mám štěstí, že bydlím nedaleko centrální autobusové stanice, protože doprava tu kopíruje sluníčkové schéma, takže všechny autobusy začínají na centrálním nádraží a většina lidí by tam musela při cestě do práce přestupovat. Takže ekologové, jděte se vycpat, už abych taky měla auto.

Tak tady v druhém patře pracuji. V komplexu jsou asi 4 podobné budovy

S prací se to nepřehání

Aspoň u nás nikdo nikomu nekouká přes rameno, jestli pracuje, jak má. Není problém si ráno přečíst zprávy, maily případně si odskočit na nákup. I podle workcampu, kde jsem byla před 4 lety, jde Britům hlavně o to, aby práce byla hotová. Není problém si kdykoliv udělat přestávku na čaj či kávičku a zakecat se v kuchyňce s kolegou.

Většina kolegů pracuje aspoň dva dny v týdnu z domova. I proto je v místních domech většinou víc ložnic (4 jsou standard), protože jedna z nich slouží jako kancelář.

Co se týká oblečení, žádné nařízení tu nemáme. Předpokládá se, že přijdeme oblečeni nějak rozumně. Zase tolik mezinárodních návštěv tu nemáme, o klientech ani nemluvě. I tak většina kolegů chodí do práce v košili a dlouhých kalhotách.

Odfláknuté obědy, výborné svačinky

Když se vezme slovo "lunch", tak to neznamená přímo "oběd", ale spíš malé hlavní jídlo. "Dinner" je naopak velké hlavní jídlo. Pro večeři samotnou by se dalo použít spíš slovíčko "supper" a pro oběd ani nevím, což svědčí o jeho důležitosti.

I když v tomhle komplexu pracují aspoň dvě, tři stovky lidí, není tu žádná restaurace ani bufet, kde by se dalo dostat nějaké teplé jídlo. Jediný zdroj potravy tak představuje malý bufet, kde dělají různá sendviče a saláty. Dobře, teď jim trochu křivdím, protože dělají teplé "jacket potato", což je pečená brambora nacpaná nějakou náplní a také denní specialita bývá teplého rázu, třeba kuřecí kari s rýží nebo houska s masovými koulemi. Většina lidí, co chce obědvat něco většího si nosí oběd z domova v krabičce.

Z nějakého důvodu se u nás ve firmě zatím nezrodil žádný obědový rituál. Většina lidí si mezi dvanáctou a druhou vytáhne něco z tašky nebo si skočí koupit něco do bufetu a sní si to u pracovního stolu. Na druhou stranu lidé z vedlejší firmy, ve které mám úplně náhodou známého couchsurfera, chodí na obědy každý den pravidelně v půl druhé a obědvají společně venku nebo v zasedačce. Zatím mám na počasí štěstí, tak se k nim venku většinou přidám (do jejich zasedačky samozřejmě nemám přístup).

Co říci závěrem. Funguje to tady trochu jinak, ale výhoda rozhodně je, že zatím jsem nenarazila na nic, co by se nedalo nějak přizpůsobit. Obědy si nosím v krabičce, auto dostanu v zápětí a zbytek je tu hodně příjemný. Navíc máme naprosto luxusně vybavenou kuchyňku a místní horká čokoláda, kterou si dělám po obědě místo kávy mi bude hodně chybět. Taky téměř každý den nějaký kolega přinese nějaké mlsání. Jednou je to koláč, jindy jahody a potřetí zmrzlina, kterou koupil přes oběd v nedalekém Tescu. Navíc je tu neustále plná krabice různých sladkostí a brambůrek (nejen octových) a tak, když člověka honí mlsná, snadno jí obelstí sladkůstkou za padesát pencí.

Anglický venkov

Od obzoru k obzoru se rozkládají pole a louky oddělené malými remízky či nízkými kamennými zídkami. V dohledu je několik ovčích stád, jedno kraví a pár koní se pase v sousední ohradě. Uprostřed se tyčí mohutný strom, pod kterým zvířata naleznou stín v parnu, které sem nikdy nepřijde. V dálce vykukuje věž kostela a o kousek dál se sluneční svit odráží od střechy, která je ještě mokrá od posledního deště. Prostě anglická venkovská idylka.

Procházka po pastvinách

V neděli jsem se setkala s jednou couchsurferkou a společně jsme vyrazily na celodenní procházku po okolí vesničky, ve které bydlí. Kinver, jako každé anglické městečko, má svojí High Street, která tvoří páteř města, najdete tu drtivou většinu obchodů a radnici. Většina domů na ní bude z doby průmyslové revoluce, ale někde se zachovali i staré hrázděné domy ze středověku.

Jako snad každá vesnice ve Velké Británii i tahle má svojí specialitku, kterou jinde nenajdete. Kinver se pyšní skalními domy, u kterých je velká část místností vytesána do pískovcové skály a pouze přední stěna bývá zděná s okny a dveřmi. Při naší procházce jsme viděly i jeden zcela opuštěný bývalý domeček, ze kterého už zbyla jen jeskyně s krbem a okenními rámy. Většina lidí tyhle ztracené domečky nezná a místo toho se chodí dívat na ty státem udržované.

Většinu naší procházky jsme ale strávili na polních cestách, které vedly ohradami s různými hospodářskými zvířaty (například i velmi přátelskými koňmi). Okolí Kinveru je docela placaté, ale aspoň se kvůli dalekému rozhledu nemusí člověk hrabat moc daleko. V Anglii je většina krajiny přeměněna na louky a pole, takže žádné stromy výhledu nebrání.

Kolem poledne jsme došly do sousední vesnice Enville. Ta pro změnu vyniká vlastním minipivovarem a jejich zázvorový ale ("ejl" = anglický typ piva) mi moc chutnal. Navíc neměl skoro žádné bublinky, které mi jinak bohužel nedělají moc dobře. Kromě toho se v Envillu nachází krásný kostelík, kriketové hřiště a také minizámeček, jehož majitelé vlastní okolní polnosti.

Ledbury, další vesnický klenot

Už v pátek večer jsem navštívila jinou z okolních vesnic. Takhle už má deset tisíc obyvatel, takže je to spíš městečko, ale rozhodně pořád patří do kategorie venkov. Jela jsem tam na promítání filmu "La jula de oro" (Golden dreams = Zlaté sny, drsné, ale doporučuji). Místní malé kino udržuje při životě Klub přátel filmu a každý měsíc tu promítá jeden vybraný film. Kromě toho kino funguje i jako divadlo a občas živě přenáší představení z londýnských velkých operních i činoherních scén (podobné vysílání se dá navštívit i v několika pražských kinech).

Místní trh na kuřích nožkách

Kromě toho Ledbury vyniká svou High street se spoustou hrázděných domů, starobylým kostelem a romantickou okolní přírodou. Jako skoro každý kousek pole i tady mají svého romantického autora/autorku, který v okolí napsal své nejlepší verše.

Jet na film by mě asi nenapadlo, kdybych tam opět neměla jeden couchsurferský kontakt. Dáma ve věku mojí mamky je hrdým vlastníkem prvního pasivního domu ve vesnici (věděli jste, že kočičí dvířka do pasivního domu jsou strašně drahá a kočky se jimi stejně nenaučí chodit?), členkou zmíněného filmového klubu a programátorkou pro databáze Oracle. Kromě toho se se skupinou dalších lidí zasadila o umístění solárních panelů na střechu radnice a zdravotního střediska.

Už v minulosti jsem potkala podobnou aktivní paní z Buxtonu, která pro změnu vedla svůj vlastní obchůdek se zdravou výživou a angažovala se v boji proti stavbě Tesca. Z toho důvodu mám pocit, že se tu lidé jaksi víc starají o to, co se v jejich městečku děje. Neustále mají nějaké akce pro veřejnost jako divadlo, kino, autorské čtení nebo třeba kurzy společenských tanců pro dospělé. Ani Vodolka není úplně mrtvá díra, ale stejně mám pocit, že její kulturní akce těm místním nesahají ani po kotníky.

Když na nákupy, tak do Birminghamu

Jak jsem psala v minulém příspěvku, ve Worcesteru je sice spousta obchodů, ale zavírají brzo a svou velikostí odpovídají malému městu. Proto když chce místňák vyrazit na nákupy, jede raději rovnou do Birminghamu, který je odtud vlakem sotva 45 minut. Dneska celý den pršelo a tak jsem se také rozhodla ukrýt pod střechou nějakého obchodu, tržnice či muzea. Birmingham byl jasná volba.

Od vlaku do Selfridge suchou nohou

Moje boty nejsou ani zdaleka nepromokavé a s anglickým počasím se moc nekamarádí. Proto mě potěšilo, že z vlaku se skrz spoustu chodeb a mostů dá dostat až do největšího nákupního komplexu Bull Ring. Asi bych měla zamlčet, že ve skutečnosti se mi tuhle suchou cestu nepovedlo najít a v její existenci jen věřím...

Bull Ring Shopping Centre má více než 4 patra plná obchodů s oblečením, botami, elektronikou a vůbec vším, co tak člověk zná z českých nákupáků. I u nás se občas jeden obchod roztahuje přes dvě patra, ale tady by to pro Selfridge nebo Debenhams bylo málo. Ty si pro sebe vyhradily až 5 pater a člověka to skoro ani nebaví procházet. Kromě typických britských značek nechybí ani ty americké. Na loňské léto jsem si zavzpomínala ve Victoria Secret, ale tentokrát jsem nechala peněženku v kabelce, protože ceny nejsou ani zdaleka tak přívětivé jako loni za velkou louží. Kromě toho jsem neodolala a dala si oběd u Five Guyes, nejlepší burgrárně původem z Washingtonu, I jejich burgery jsou tady asi za dvojnásobek, ale aspoň jsou stejně dobré jako si je z USA pamatuji.

Co se týká cen, tak jak už jste správně pochopili, UK není rájem levných nákupů jako New York. Všechno je tu stejně drahé jako u nás, akorát výběr je nesrovnatelně větší. Samozřejmě je tu spousta obchodů, které u nás prostě nenajdeme. Co se týká kvality, tak to není žádná hitparáda, mají tu spoustu šuntů, ale zase vybrat se dá. Bohužel jsem jela do Birminghamu moc brzo, sezónní slevy začnou až za dva týdny, to si určitě koupím něco víc.

Pryč z mainstreamu

Kromě nablýskaných zápaďáckých center skrývá Birmingham i mnohem tradičnější možnosti nákupu. Hned vedle Bull Ring Shopping Centre se nachází Birmingham Rag Market a také Indoor and Outdoor Bull Ring Market. Jedná o staré tržnice s mnohasetletou tradicí.

Venku se prodává hlavně ovoce a zelenina. Většina je místní, ale to je stejné i v normálním supermarketu. Ceny potravin tu ještě nemám tolik v oku, ale myslím, že na trhu i v supermarketu vyjdou celkem nastejno, trh je asi o něco levnější co se týká sezónního ovoce. Naopak uvnitř se prodává hlavně maso a čerstvé ryby. Maso je cítit všude a musím říct, že mě to tam moc nevonělo. Naštěstí jsem na nákup masa neměla čas.

Rag Market naopak prodává všechno ostatní kromě potravin. Je to velká hala nacpaná různými stánky. Některé vypadají podobně jako ty z pražské tržnice, plné levného textilu, často jsou zaměřené třeba jen na punčochové zboží nebo ozdoby do vlasů. Vedle toho ale hlavní podíl tvoří obchůdky s látkami a potřebami na šití. Z nepřeberného množství knoflíků, bordur, flitrů a peří přechází zrak.

Hrance, látky i psí pamlsky, tady seženete všechno.

Většina zboží se ale zaměřuje na extravagantní přistěhovalce, a to jak svou křiklavostí, tak i nízkou kvalitou, která znamená i nízkou cenu. Celkově je na tomhle místě docela málo "bílých angličanů", většinu zákazníků tvoří přistěhovalci a atmosféra zde není moc přátelská. Jedna ženská mě dokonce seřvala za to, že se jí opovažuji fotit (fotila jsem stánek s kloboučky, u kterého stála).

A kromě obchodů?

Birmingham je druhé největší město Spojeného království. Stvořila ho průmyslová revoluce v devatenáctém století a v půlce dvacátého to prý byl jeden velký slum. Většinu ho proto zbourali a nahradili vysokými moderními budovami. Velkou část centra zabírají propojená nákupní centra a obrovské prosklené kanceláře.

Birmingham má katedrálu, ale proti té ve Worcesteru se jedná jen o malý provinční kostel. Pokud se projde člověk trochu dál, narazí na tradiční viktoriánské cihlové domy, v jednom sídlí radnice v jiném dětská nemocnice. Neoklasicistní budovu na Victoria square zase obývá místní muzeum a galerie. O kus dál se nachází super moderní budova Městské knihovny, která zrovna teď bojuje proti zkrácení dotací od státu, dokonce se na toto téma konala i maličká demonstrace. Budova je to krásná, podobná Technické knihovně na Dejvické.

Někde v internetech jsem si přečetla, že opravdový poklad se skrývá na předměstí v podobně univerzitní umělecké galerie Barber Institute. Protože sbírky pre-rafaelstů z hlavní městské galerie mě moc nelákaly, zvolila jsem tohle muzeum na kraji města. Navíc nedaleko se nachází vlaková zastávka, přes kterou jsem stejně jela domů, takže stačilo jen vyskočit z vlaku a jít se kochat uměním ze posledních osmi staletí.

Barber Institute pro mě byl ale trochu zklamáním. Celý jsem ho prošla asi za hodinku a to jsem skutečně nikam nespěchala. Nechyběla sice známá jména jako Renoir, Monet nebo Tintoretto, ale většinou tu od nich visel jeden obraz, který nijak nevynikal svou krásou či originalitou. Transparenty venku lákaly na několik aktuálních výstav, ale každá zabírala jsem jednu maličkatou místnost a většinou byly docela nudné. Neříkám, že to byla to ztráta času, ale Birmingham prostě není moc kulturní město. Možná jsem měla radši navštívit technické muzeum. Navíc jsem tam zapomněla svůj deštník, což znamená dost zásadní ztrátu vzhledem k místnímu počasí. Doufám, že v pondělí dostanu plechový deštník (= auto) a bude mi to jedno.

Worcester - město, kde jezevci dávají dobrou noc

Pomalu se zabydluji v malém městečku na západě Anglie (West Midlands) a začínám si zvykat na to, že tu strávím další dva měsíce. Dnešní krátký příspěvek věnuji Worcesteru.

Taková anglická Telč

Worcester už dnes nepatří mezi největší ani nejdůležitější města Velké Británie, ale přes to by mohl stát za návštěvu. Stejně jako by mohla stát za návštěvu Telč, kdyby jí turista stihnul po Praze, Českém Krumlově, Brně, Plzni, Ostravě, Liberci... No ale tak jednou jsem tady, tak není o čem.

Jsem si téměř jistá, že v Čechách při spatření jména Worcester každého napadne omáčka. Hned po tom člověk zapochybuje, že skutečně pochází z téhle anglické díry no a nakonec na wikipedii najde, že legendární omáčka skutečně vznikla tady a továrna, která jí začala kdysi vyrábět, dosud funguje. Jako spousta geniálních věcí vznikla i tato omáčka zcela omylem. Nějaký papaláš chtěl napodobit asijskou rybí omáčku a tak nechal své kuchtíky (teda vlastně chemiky) vyrobit nějaký prototyp. Omáčka se nedala jíst, ale zapomněli ji vyhodit, a tak sud omáčky hnil dva roky ve sklepě. Po dvou letech ho při nějakém generálním úklidu chemici znovu vyhrabali. Nedalo jim to a ochutnali. No a světe div se, za dva roky se z totálního blafu stala delikatesa. Okamžitě koupili od papaláše práva a zbohatli.

No ale továrna na omáčku překvapivě mezi turistické atrakce nepatří. Centru města dominuje velká gotická katedrála, podobná slavným francouzským katedrálám nebo té v Yorku. Unikátní je v tom, že základy pochází už ze sedmého století, dodnes se zachovala normanská krypta ze století dvanáctého a další staré zdivo z jiných století. Uvnitř můžete na stěnách vidět mnoho náhrobků například tak důležitých osob jako je Jan Bezzemek. Ke katedrále patří klášter, dosud v provozu, a malé atrium se zahrádkou.

Centrum města tvoří tři paralelní ulice ne delší než jeden kilometr, které lemují domy z různých období, ale hlavně za zmínku stojí hrázděné domy z doby Tudorovců (15. stol.). Nevím, jestli je to na fotce tak dobře vidět, ale některé už jsou hodně křivé a pohromadě drží už snad jen silou vůle. Není to tedy tím, že by se o ně Britové nestarali, ale prostě už jsou staré a sesedly se. Kromě toho jsou tu spousty cihlových viktoriánských staveb, sem tam nějaký další kostel či radnice. Domy jsou proděravěné řadou pasáží, kdy některé se změnily v moderní nákupní centra a jiné schovávají malé roztomilé obchůdky či restaurace. I když jsou tu i moderní obchody na fasádách to není skoro vidět, všechno je zmodernizováno s citem a bez nějakých šílených neonů nebo obrovských plakátů.

Tenhle domeček už je trochu na spadnutí

Krásné domy, ve kterých se dosud bydlí se zahradou (soukromá, nepřístupná)

Kousek pasáže schované mezi starými domečky

Kromě toho je Worcester známý také jako rodiště skladatele Eldgara (přelom 19. a 20. století, nikdy jsem o něm neslyšela), výrobou královského porcelánu, rukavicemi, řekou Severn, výborným ragbyovým týmem, moderní knihovnou Hive a tak dále.

Obchody, ve kterých nenakoupíte

No ale už se musím dostat k tomu, proč si myslím, že tu jezevci dávají dobrou noc. I přes to, že centrum je napěchované obchody jako M&S nebo Debenhams, všechny zavírají nejpozději v šest večer, v sobotu ještě dřív a v neděli se otevíráním většinou ani neobtěžují. Takže pokud odcházím z práce v pět, jdu nejdřív domů a pak teprve do města, tak už si nakoupim leda tak v Tescu, které má naštěstí otevřeno do půlnoci. Neměla bych tuhle situaci vyčítat jen Worcestru, stejné je to vlastně ve všech městech ve Velké Británii. V praxi jsem si to ověřila třeba v Edinburgu nebo Liverpoolu.

No a s jezevci už jen malá perlička na závěr. Kolegyně má domek se zahrádkou a minulý týden jí celou zahradu totálně rozryl nějaký jezevec. Říkala, že dřív tu bylo i hodně zajíců, ale ti tu letos nejsou, protože každoroční únorové povodně byly letos horší než obvykle a zajíci emigrovali někam za suchem. Hrdině zasadila pár mrkví a rajčat, načež jezevec všechno zničil...

Zvířátek není nikdy dost a tak ještě jedna aktualita. Právě dnes si Britové vyhlásili národního ptáčka, kterým se stala "robin", tedy česky červenka. V ranním programu BBC 1 dnes nemluvili o ničem jiném...

Příjezd a úvod vůbec

A je to tady. Letošní výprava začala a Vy mě u ní můžete opět doprovázet. Loni jsem strávila sedm týdnů v USA na letním programu pro univerzitní studenty. V zimě jsem školu dokončila a tak letošní letní dobrodružství už prožívám jako pracant. Mé loňské motto bylo, že když jsem v Americe za Vaše peníze (rozuměj peníze daňových poplatníků), tak byste z toho taky měli něco mít. Letos tuhle výmluvu nemám a blog je čistá esence mojí sebestřednosti a přesvědčení, že moje názory někoho zajímají.

Další velká změna je i to, že ve Velké Británii už jsem byla několikrát a tak pro mě život v ní asi nebude plný kulturních šoků. Přesto si myslím, že je tu spousta věcí, o kterých se vyplatí napsat a o kterých Vás snad bude bavit si číst. I když už jste tu třeba stejně jako já strávili pár týdnů na dovolené (dobře, já tu byla i jako dobrovolník, ale to je zase jiná kapitola...). Celkem mě tu čekají 4+4 týdny (uprostřed přerušeny týdením návratem do Čech kvůli promoci), tak snad se to moc nepovleče.

Přílet

Můj loňský blog začínal i končil na Heathrow a ne jinak je tomu i letos. Zatímco minulý rok jsem ale pokračovala za velkou louži a ani jsem nepřekročila britské hranice, letos jsem prošla hraniční kontrolou hned po příletu a šla jsem se poohlédnout po svém řidiči.

Ano, je to tak, na letišti na mě čekal taxikář s cedulkou s mým jménem. Chtěla jsem si ho vyfotit, ale pak jsem si řekla, že nebudu za trapku a tak jste o tento ojedinělý historický snímek zcela ochuzeni.
Taxikář mě odvezl přes půl Anglie (tedy asi dvě hodinky) do Worcesteru (čti vustr). Nebudu tady pracovat pro továrnu na slavnou omáčku (i když ta je prý od našich kanclů přes ulici), ale pro firmu Horiba.

Pro koho pracuji

Je to trochu složitější. Smlouvu mám s Ricardem ale jsem automaticky a navždycky outsourcovaná (vypůjčená) do Horiby. Ricardo je stoletá industriální dáma, která se poprvé vyznamenala vylepšením motorů pro tanky za první světové války a dodnes dělá převodovky a jiné části motorů pro různé automobilky. Kromě toho vlastní pár dalších divizí, například jednu ekologickou, o kterých ale vím úplné nic.
Horiba je o trochu mladší madam, která se zrodila po druhé světové válce v Japonsku. Nějaký kluk (jmenoval se Horiba) tam začal dělat kondenzátor do počítačů. Kvůli válce v Koreji ho ale úplně nestihl vyvinout a dlouho vyráběl jenom jakýsi měřič pH, který byl ale tak skvělý, že mu to deset let vystačilo. Dneska mají také několik divizí a já dělám v té, která se zabývá testováním aut/motorů. Dřív jsem sbírala data z výzkumu na peoplemetrech, dneska bych měla analyzovat data z výfuku. No tak nevim, jestli je to lepší...

Omoshiro Okashiku - Joy and Fun (firemní motto Horiby)

Jak si tady žiji

Po tom, co jsem se seznámila s několika spolupracovníky, kteří zrovna dneska byli v práci (spousta jich tam nebyla, jsou na dovolené nebo pracují z domova), mě kolegyně odvezla na moje ubytování. Firma mi pronajala nádherný apartmán v centru města. Má dvě ložnice, dvě koupelny a velikou kuchyň. Jak budu za dva měsíce vařit znova v té naší maličké, to teda netuším.

Byteček se nachází v domě, kde se všechny jednotky střednědobě pronajímají. Máme k dispozici parkoviště, zahrádku s grilem, každý týden sem chodí uklízečka. Televize a internet je samozřejmostí, navíc je tu i dvd přehrávač s malou kolekcí filmů, které se na něm dají pustit. Tak nějak si představuju ideální bydlení. Naštěstí ho neplatím :-)

Můj obývák (za zády fotografa je kuchyňský obr-kout). Teď zrovna sedím na gauči vlevo.

Ale samozřejmě k dokonalosti tu chybí jedna zásadní věc a tou je společnost. Poprvé v životě se budu vracet každý den do prázdného bytu, kde mě nevítá ani kočka, natož pes nebo člověk. Zatím si to neumím moc dobře představit, ale tak uvidíme, snad se z toho nezblázním. Držte mi palce ;-)